Německá literatura nedospěla do jedenadvacátého století, myslí si spisovatel Sven Regener

Pan Lehmann dělá těžkou práci v hospodě rád. Tím je podezřelý nejen cizím lidem, ale i svým kumpánům, říká o své románové postavě německý prozaik Sven Regener (1961).

Ten je známý působením v kapele Element of Crime a taktéž trojicí románů Herr Lehmann, Neue Vahr Süd a Der kleine Bruder, které spojuje právě postava pana Lehmanna.

Česky zatím vyšel pouze první z nich pod názvem Ještě jedno, pane Lehmanne a autor jej přijel na pozvání Goethe Institutu představit do Prahy.

HN: Jste v Německu populárnější jako spisovatel, nebo jako hudebník?

V Element of Crime jsem jen jedním ze čtveřice, takže jakožto Sven Regener jsem určitě známější díky knihám.

HN: A jste populárnější vy, anebo pan Lehmann?

Jednoznačně pan Lehmann.

HN: Po knize Ještě jedno, pane Lehmanne jste napsal další dva romány, v nichž je hlavní postavou znovu pan Lehmann. Bylo to proto, že váš debut dosáhl výrazného úspěchu, nebo proto, že se vás pan Lehmann zkrátka nechtěl "pustit"?

Byl to záměr, dlouho jsem o těch knihách přemýšlel a od začátku bylo jasné, že budou tři, jen jsem vlastně ten příběh nepsal chronologicky, začal jsem odzadu.

HN: Nelitujete zpětně toho, že jste celý příběh nevydal až pohromadě v jednom svazku?

Ne, Herr Lehmann vyšel v roce 2001, Neue Vahr Süd pak v roce 2004 a třetí román Der kleine Bruder až v roce 2008, takže by to trvalo hrozně dlouho. Každá z těch knih má svůj život a není bezpodmínečně nutné znát ty ostatní.

HN: A jste si jist, že už jste s panem Lehmannem skončil?

To téma se mě pořád nějak drží, teď pracuju na scénáři podle románu Der kleine Bruder, ale už nic dalšího neplánuju.

HN: Čím se od pana Lehmanna nejvíce odlišujete?

Nikdy jsem nepracoval v hospodě.

HN: Mnoho lidí, když si čte o hospodě třeba v knihách Bohumila Hrabala, má pak pocit, že nemůže být nic romantičtějšího než pracovat v pohostinství, ale realita je velmi odlišná. Je totiž velký rozdíl mezi "sedět na baru" a "stát za barem".

To je vlastně jedno ze základních témat mého románu. Pan Lehmann se musí pořád ospravedlňovat, že pracuje v hospodě, že si tak žije po svém - a pořád je konfrontován s lidmi, kteří to považují za nenormální. Západní Berlín býval plný umělců, kteří se živili tím, že pracovali v hospodě - pana Lehmanna to ale baví a žádné umění dělat nechce. Dokonce mu pak jeho kamarádi umělci říkají, že by se měl víc snažit, dělat kariéru.

HN: Znamená konfrontace s panem Lehmannem, že jsme všichni příliš ambiciózní?

To není tak, že bychom všichni byli přehnaně ambiciózní - ale i rodiče pana Lehmanna od něho očekávají něco jiného, něco víc, protože už mu je přece třicet. Je to takový provokativní prvek této postavy. Překvapilo mě, jak moc to provokovalo.

HN: Říkáte, že pan Lehmann provokoval. V české literatuře jsou takové postavy outsiderů velmi frekventované - znamená to, že v německé literatuře ne?

Nevím toho o české literatuře bohužel tolik, abych mohl srovnávat. Problémem německé literatury ale podle mě je, že stále nedospěla do jedenadvacátého století, pořád je u nás zakořeněno, že by románovými postavami měli být učitelé, umělci nebo dobře si stojící měšťáci. Byl jsem šokován tím, že mi vyčítali, jak jsem někoho takového mohl učinit hlavním hrdinou románu.

Komické je, že můj debut měl ohromný úspěch, protože se asi čtenáři s panem Lehmannem mohli identifikovat, ale zároveň mi to bylo vyčítáno. Lidem se patrně líbila ta základní myšlenka, že každý má právo na svůj život a není nutné ho před nikým obhajovat.

HN: Je pravda, že se jedna z vašich prvních kapel jmenovala Zátopek?

Ano, ale já jsem tam přišel, když už tenhle název měla.

HN: A mělo to nějaký vyšší smysl?

Tehdy se nás na to všichni ptali, tak jsme říkali, že Emil Zátopek měl katastrofální styl, ale vždycky vyhrával. A my jsme se viděli podobně.

HN: Znáte některou českou rockovou kapelu?

Českou kapelu žádnou neznám...

HN: Ptám se proto, že mám pocit, že každý stát nebo jazyk má svou pop a rockovou scénu, ale za hranicemi to nikoho příliš nezajímá.

Máte pravdu, je to problém jazyka. My jsme první čtyři desky nahráli anglicky, to jsme hráli v Holandsku, Izraeli, Maďarsku, ale od devadesátých let, kdy zpíváme německy, jsme omezeni na německojazyčný prostor. Je to zkrátka tak, že když nerozumíme, co se zpívá, tak nás to nezajímá. Jistě, v angličtině také nerozumíme všemu, ale máme pocit, že přece jen alespoň něčemu rozumíme... Někdy ale ani Němci nerozumějí tomu, co zpívají Švýcaři, a někdy dokonce ani Němci ze severu nerozumějí tomu, co zpívají Němci z jihu. Kapele z Kolína nad Rýnem v Mnichově kvůli dialektu vůbec nemusejí rozumět...

HN: Z toho tedy plyne, že se světově proslulým stanete jako spisovatel.

Je otázka, jestli je o co stát - nikomu to cestování letadlem po celém světě nezávidím. Má kniha vyšla třeba i ve Skandinávii, ale o světové proslulosti se rozhodně mluvit nedá. Na jednu stranu je skvělé, že se román překládá, a tak se dostává k dalším čtenářům, na druhou stranu se ale překladem ode mne vzdaluje... Výtvarné umění to má v tomto směru jednodušší.

Tím ale vůbec neříkám, že nejsem rád, že má kniha vychází v překladech, je to pro mě velká pocta, stejně jako to, že ji lidé v překladu čtou, protože to není samo sebou. Ostatně poctou pro mě je i to, že ji čtou třeba v Mnichově... Jak jsme mluvili o té hudbě: neznám sice žádnou českou kapelu, ale znám některé české spisovatele, a to právě díky překladům.