Jan Faktor: V pracovní době se chodilo nakupovat i za milenkami

"Na čísla se normálně raději moc neptám, tuhle jsem se ale dozvěděl, že díky té podzimní nominaci na Německou knižní cenu se jen během září prodalo mého románu šest tisíc výtisků," říká v Berlíně žijící spisovatel Jan Faktor (1951) o knize Jiříkovy starosti o minulost aneb Pod záštitou svatého Bimbama se zvonícími varlaty, která vyšla zatím jen v němčině.

Za tento román byl nominován také na cenu Lipského veletrhu. Za předchozí román Schornstein získal v roce 2005 Cenu Alfreda Döblina a letos mu byla za jeho dílo udělena Candide Preiss.

HN: Vy jste v době vrcholící emancipace a rozmachu feminismu napsal falocentrický román.

To je pravda, ale kupodivu to nikomu nevadilo, feministky už nejsou tak militantní. A mým velkým štěstím bylo, že románem byla nadšena Felicitas von Lovenbergová, která je šéfkou literární sekce ve Frankfurter Allgemeine Zeitung. Napsala na něj celostránkovou recenzi. Nevadily jí ani ty různé obscénní scény a popisy, akceptovala je s tím, že do celku románu prostě patří.

HN: Proč jste se v románu tak zaměřoval na penis hlavního hrdiny - šlo o zdůraznění sexuální stránky lidského života?

Sexualita hrála v mém pražském okolí - nejdříve tedy mezi staršími a dospělými - velkou roli, v románu jsem to jen trochu naddimenzoval. Mému Jiříkovi jde pak logicky o hledání šťastné budoucnosti po boku nějaké krasavice. Většinu scén jsem odkoukal a odposlouchal z reality. Tenkrát měli lidé na tyhle aktivity víc času...

HN: A dnes nemají?

O tom dost nevím. Tehdy se o těch záležitostech dost otevřeně mluvilo, nikdo se ničemu nedivil a morálně se to nijak neproblematizovalo. A v pracovní době se chodilo nejen nakupovat, chodilo se i za milenkami.

HN: Jak byste tehdejší dobu v Československu vůbec charakterizoval?

Nejhorší na normalizaci byla bezmocnost proti všem těm lžím. Proto jsem z Prahy v roce 1973 odešel do Tater. Když se to pak kolem Charty ještě zostřilo, stěhoval jsem se už za ženou do východního Berlína. Ve východním Německu byla situace jiná. Neproběhl tam rok 1968, nedošlo k masovým čistkám a represím, které by postihovaly celé rodiny. Navíc byl východní Berlín díky mediální pozornosti ze Západu mnohem liberálnější než zbytek země...

HN: O kolik by byl váš román kratší, kdybyste tam určité české okolnosti nemusel vysvětlovat?

Snažil jsem se nic příliš nevysvětlovat, aby to byl nejen román o Čechách, ale i pro Čechy. Ostatně jsem ho v osmdesátých letech začal psát česky. I když to tenkrát ještě byla experimentálně strukturovaná próza redukovaná na větné minimum. Odstavce a věty byly očíslované.

HN: Je šance, že nový román na rozdíl od předchozího Schornsteina vyjde česky?

Jedná se o tom, moc bych si to přál. Knížky nad tři sta stránek to ale mají všude těžké - a přeložit jich šest set čtyřicet, kolik má můj román, to už leze do peněz. Další otázka je, jestli bych se do toho měl pustit já. Neberu se zase tak příšerně vážně jako Kundera, problém mám ale stejný.

HN: V románu věnujete poměrně rozsáhlou pasáž Bohumilu Hrabalovi. Čím byl pro vás výjimečný?

Hrabal byl pro mě tehdy ohromný vzor, i v životním postoji. Nejdřív jsem ale z nespokojenosti se svými pokusy prózu opustil.

HN: Byl jste členem Bielefeldského kolokvia nové poezie, kde působil i básník Oskar Pastior. S ním a o něm napsala nositelka Nobelovy ceny Herta Müllerová román Rozhoupaný dech a letos o něm vyšlo rovněž najevo, že podepsal spolupráci rumunské tajné policii. Jak na něho vzpomínáte?

On byl dost uzavřený. A působil na mě jako člověk nějak záhadně ustrašený. Nevěděl jsem o něm tehdy ani to, že byl v ruském lágru. Ale zpráva o spolupráci není podle mě tak šokující. V Rumunsku to bylo velice tvrdé, navíc měl za sebou ty roky v sovětském táboře a byl homosexuál... To jsem ale také nevěděl.

HN: Vy jste se později nejen přesunul od poezie k próze, ale také se z vás stal literární samotář, že?

Kolokvium bylo rozpuštěno, dřívější radikalita přestala být radikální. K tomu osamění došlo ale spíše tím, že jsem se po roce 1989 rozešel s většinou svých kamarádů. Byl jsem mezi nimi vlastně jediný bytostný antikomunista. Dřív jsme senilní endeeráckou politiku ignorovali a o těch věcech prostě nemluvili. Ale mým románům ten izolacionismus prospěl.

HN: Při psaní nejnovějšího románu jste vycházel z vlastních vzpomínek. Zabýval jste se také knihami, které o té době napsali jiní?

Jistě. Jen jeden příklad: moje matka se přátelila s Klementem Lukešem, zprvu stranickým ideologem, později disidentem. Neuvěřitelně zajímavý až geniální člověk, který se navíc musel vyrovnávat s nevidomostí.

Setkal jsem se před několika lety s jeho manželkou a dozvěděl se, že v jeho pozůstalosti jsou nedopsané paměti. Je to vzácný dokument - a skoro nikdo o něm nevěděl. Byl to pak můj nápad, že by se na základě těchto pamětí, ale i vzpomínek jeho přátel o "Klémovi" mohla napsat knížka. Ujal se toho Pavel Kosatík.

HN: Ve vašem románu je spousta pozoruhodně nahlédnutých detailů československé reality. Například píšete, že vám označení invalidních řidičů - černý trojúhelník ve žlutém poli - připomínalo poloviční Davidovu hvězdu...

Tohle ale zrovna není detail, který by mě zaujal tehdy v Praze, některé věci mě napadly až při rešerších. Podobných detailů jsou v mém románu stovky. Mám totiž špatnou paměť na jména a čísla, ale na konkrétní maličkosti, například na určitou vůni, prsní bradavku nebo hrdost v nějakém obličeji nezapomínám.