Dělo? Ženy mají účinnější zbraně, tvrdí v nové knize Ota Filip

Ota Filip (nar. 1930) je jednou z předních osobností české exilové literatury, píše se na zadní straně obálky jeho "nové" knihy Děda a dělo. V té větě je chyba. Správně by to mělo být: Je jednou z předních osobností české literatury.

Zdůraznění jeho exilu znamená jasné zaškatulkování a vzkaz pro čtenáře: Tenhle patří do ghetta. Ať si klidně píše, ale ať nečeká nějaké vavříny. Filip je navíc, jak sám přiznává, velký hříšník. Když byl na vojně u PTP, dostalo se nejspíše kvůli němu několik lidí do vězení, po roce 1989 byl nařčen z údajné spolupráce s StB. Tak jsme doúčtovali...

Účtování s minulostí

Literáti, naši současníci, to mají těžké v tom, že jejich dílo posuzujeme skrze jejich činy. Protože si tak řešíme problémy sami se sebou, se svými životy. Ano, nejhodnotnější a vůbec nejlepší díla píšou asi ti, kteří jsou čistí jako lilie.

Jenže, jak to, že to neplatí zpětně, do minulosti? Jak to, že nám je úplně jedno, jestli Villon, Shakespeare, Cervantes nebo Puškin někdy někoho zradili, podvedli, či dokonce usmrtili?

Protože dějiny jsou velká sviňa, jak řekl Filip v jednom rozhovoru. A proto snad také ti naši muezíni, kteří z minaretů svých literárních svatyní neustále volají po velkém příběhu a hledají v širém kraji stopy po něm, se do některých míst raději nepodívají.

Opa má kanón

Snad na to ale lze jít i opačně, než je v oboru zvykem. Aby se recenze nepodobala nedoluštěné křížovce, tomu způsobu psaní "něco zahrajeme, něco zapřem" a ať si to čtenář nějak přebere. Hříchy Oty Filipa čtenáři vadí, ovšem těžko ho soudit. Jeho knihy, zvlášť Děda a dělo, nicméně patří k tomu nejlepšímu, co současná česká románová tvorba nabízí.

V memoárománu Osmý čili nedokončený životopis z roku 2007 Ota Filip vzpomíná, že povzbuzen zjištěním, že mu redakce Frankfurter Allgemeine Zeitung už nekoriguje jeho články, napsal "první německý román Der Grossvater und die Kanone".

V něm český inženýr Peták navrhne, odzkouší a vyrobí dělo ráže 48 centimetrů nové konstrukce, se kterým se navíc poměrně snadno manipuluje. Pro generální štáb rakousko-uherské armády se stává "tajnou" zbraní. Dělo je nasazeno na frontě, především v alpské oblasti na rakousko-italské hranici. Několikrát změní palebné postavení, ale nikdy z něj nebude vystřeleno.

Ještě před válkou se Peták ožení s operní zpěvačkou, která se dělí o přízeň svého muže s kanónem. Na scéně se objevuje italský impresário de Sermonte slibující Petákově ženě kariéru.

Sermonte je však špion, jenž je vyslán, aby se zmocnil plánů na nejmodernější dělo té doby. Zpěvačka s ním nakonec prchá do Itálie a de Sermonte se celou válku stává stínem Petákova oddílu - vyhrál jeho ženu, prohrál dělo.

Na špatné straně dějin

Schopnost technické improvizace Petákových vojáků při všech těžkostech a kritických situacích a jejich vojenské hrdinství. Národnostní rozpory v rakouské armádě a jejich vliv na válečné operace.

To vše je zabaleno do klasické historky o vnukovi, který najde dědův deník a zjistí, že jeho babička ještě možná žije někde v Itálii... Jaksi nádavkem budiž prozrazeno, že téměř nikdo z Petákových mužů nepřežije a že válka zde není vyprávěna od fotelu u rozpáleného krbu.

U Filipa si můžete být jisti, že většina popsaného je pravdivá - dělo změnilo postavení dvanáctkrát. Kdo nevěří, může navštívit vojenské muzeum v italském Roveretu nebo vídeňský Arsenal. Jen z dědečka, vojenského zaměřovače, a plukovníka Petáka udělal jednu osobu.

Ještě v roce 2007 autor napsal, že román je příliš spoután s Rakouskem-Uherskem, že česky nemusí vyjít. Nakonec jej však dovyprávěl a obohatil o české příběhy, proto je "nový". Nakladatelství Host a hlavně grafik Martin Pecina z něj udělali moc hezkou knihu. Knihu o lidech, kteří stáli, jak říká jedna z jejích postav, "na špatný straně dějin".