Smích a zapomnění Festivalu spisovatelů

Festival spisovatelů Praha má stejně dlouhou tradici jako polistopadová republika. Pravda, i tato tradice byla mezi lidmi, zaobírajícími se v Česku literaturou, od začátku předmětem sváru. Nicméně fakta hovoří jasně: Američan Michael March, který se svým projektem do Prahy přišel, vytrval, a tuto neděli bude pořádat již osmnáctý ročník své literárně-společenské akce. Na festival i organizátora panují různé názory, jedno však Michaelu Marchovi upřít nelze: podařilo se mu do Prahy přivést řadu světových spisovatelů, významných kritiků a literátů a ty představit českému publiku. Je velice sympatické, že se March nesoustředil jen na hvězdy současné literatury (Salman Rushdie, Ian McEwan, Julian Barnes, Martin Amis, Irvin Welsh nebo Michel Houellebecq), ale nezapomněl ani na legendy (Alain Robbe-Grillet, William Styron) a dal prozíravě prostor autorům, kteří si celosvětovou proslulost teprve měli získat (W. G. Sebald). Významné zastoupení měli v dějinách festivalu také kritikové (Peter Demetz, Susan Sontagová), básníci (vynikající Yves Bonnefoy) a samozřejmě čeští spisovatelé - festivalu se zúčastnili Bohumil Hrabal, Josef Nesvadba, Karel Pecka, Michal Viewegh nebo Jiří Kuběna, opakovaně a také letos Jiří Gruša.

Kunderovský název 

Každý ze sedmnácti předchozích ročníků měl téma, jež bylo přirozeně natolik volné, aby se v něm zájmy velice různorodé skupiny autorů mohly protnout. Letošní ročník dostal kunderovský název Smích a zapomnění a sestava hostů je opět velice kvalitní: z anglosaské oblasti, jež je na festivalu tradičně dominantní, do Prahy zavítá již podruhé Margaret Atwoodová, dále britský autor pákistánského původu Tariq Ali, americký spisovatel Paul Auster, Graeme Gibson a Paul Kahn. Z početné české skupiny uvidíme opět Jiřího Grušu, Ivana Klímu, Arnošta Lustiga, Antonína J. Liehma, Petra Krále a Ludvíka Vaculíka. Z dalších zemí přijede do Prahy Ruska Elena Schwarzová, Řek Homero Aridjis, Chorvatka Slavenka Drakuličová, autorka celoevropsky proslavené knihy Jak jsme přežili komunismus a ještě jsme se tomu smáli, a řada dalších.

Řekněte, co jste nechtěli

Historie dvacátého století poměrně přesvědčivě vyvrací mýtus, že spisovatelé a básníci jsou kvalifikováni k tomu, aby promlouvali o společenských a politických otázkách. Nejpřesvědčivější jsou tehdy, když mlčí - a píší. Autorská čtení, dnes tolik oblíbená v západní Evropě, vnímají mnozí jako nutné zlo, které je třeba podstoupit, aby o sobě dali vědět. Tato vystoupení jsou často součástí knižních veletrhů, které slouží k propagaci autorů a zvýšení odbytu jejich knih. Michael March se pokusil jít jinou cestou - ta má své výhody i zjevné nevýhody.

Tou hlavní výhodou je sama skutečnost, že jde o festival "spisovatelů", tedy nikoli o v zásadě marketingovou akci, která by byla vedena cílem prodat, případně prodat víc. Takto pojatý festival nabízí možnost neobvyklých setkání.

Stejně významná je i cena, která se za tuto cestu platí: jde o setkání napříč žánry, napříč kulturami a spisovatelé tak vlastně přijíždějí na festival, aby přestali být tím, čím jsou, totiž mistry pera - setkání, koncipovaná často jako diskuse k politickým tématům, je nutí vyjadřovat se k věcem, k nimž by se třeba ani vyjádřit nechtěli. Anebo chtěli, ale bylo by lepší kdyby bývali nechtěli.

Dědictví šedesátých let

V jistém smyslu je letošní ročník festivalu symbolický - jeho název i vizuální podoba webové prezentace jasně ukazují, že tématem bude rok 1968, tedy letopočet, který se pro mnohé stal zásadním přelomem. Symbolický je název proto, že festival je od samého počátku nesen dědictvím šedesátých let, jak jej reprezentují dva aspekty: jistá nezávislost na silách knižního trhu a zároveň angažovanost literáta v politickém prostoru. A právě debaty letošního ročníku se stanou prubířským kamenem: bude zajímavé sledovat, zda se moderátorům diskusí podaří udržet významovou distinkci mezi tím, co znamenal rok 1968 pro západoevropské intelektuály, a co pro českou společnost. Ten rozdíl je značný a jeho existence je nepochybně hlavním důvodem, proč byly v minulosti některé debaty v rámci festivalu sledovány poměrně chladně.

Michael March přinesl do českého kulturního prostoru debaty, jaké se odehrávají na stránkách periodik typu New York Review of Book či podobně zaměřené London Review of Books. Za to mu patří dík a uznání, neboť tyto debaty přinejmenším umožnily rozšíření horizontu. Nicméně uchu českého diváka a čtenáře zněla antiinstitucionální, silně levicová kritika velice zvláštně - řečeno jinými slovy, divák a diskutující se setkávali s radikálně odlišnou životní zkušeností. Nyní, po dvaceti letech fungování (relativně) svobodné společnosti v Česku, by snad již zkušenosti mohly být příznivější vzájemnému porozumění. Přesto by právě v tomto okamžiku bylo obrovskou chybou, kdyby se rok 1968 "macdonaldizoval" do nějaké nostalgické vzpomínky.