Když v úterý svůj podivuhodný večer končili, měli publikum omotané kolem prstu: ve vzácné shodě se totiž sešli dva hudebníci, kteří neoslňují okázalými gesty, vášnivým výrazem a mezními polohami, ale naopak nenápadností a v hudebním výrazu intimitou a lyrikou.

Mehldauovy vlastní jemně milostné písně na texty Sary Teasdaleové i aranžmá podobně náladových songů a šansonů z pera autorů, jako jsou Michel Legrand, Jacques Brel nebo Beatles, to byla v jemně dýchané interpretaci skutečná hudební poezie.

Mezzosopranistka, známá ze staré hudby, z oper i z koncertních písní svým nevelkým, ale krásně zbarveným, měkkým a lehce plynoucím hlasem, kouzlila se slovy a s dokonale tvořenými tóny.

Svým kultivovaným, mírným, a přece emocemi bohatým projevem by porazila nejednu populární zpěvačku.

Nostalgicky zbarveným melodiím dala s naprostou samozřejmostí v dynamice ztišené až k šepotu vše, co k žánru patří. A Mehldau rozdával pocit štěstí, když se mistrně a uvolněně oddával jedinečným, improvizací kořeněným výletům po klaviatuře. Koncert měl přesto dva otazníky.

Když pianista v první polovině doprovázel Otterovou v písních od Griega, Brahmse a dalších klasiků a hrál dokonce sám Brahmsovy drobnější skladby, nezaujal zdaleka tolik, jako když byl pak po přestávce už plně ve svém živlu; sólová romantická hudba i při doprovodu potřebuje zajímavější zvukové kouzlení a větší rejstřík úhozů, než jaký mu dovolují jeho převažující zkušenosti.

A druhý otazník se týká sálu vybraného pro tuto veskrze komorní produkci. Ve Smetanově síni nemohli posluchači v zadních dvou třetinách míst nejen rozumět tichému průvodnímu slovu obou introvertů, ale určitě nemohli ani plně docenit důležité detaily jejich zpěvu a hry.