Filmová soutěž 61. ročníku Berlinale je téměř u konce. V sobotu večer se Zlatý medvěd dozví, komu ze šestnácti tvůrců bude patřit. Nevděčnou pozici posledního v řadě má kvůli páteční premiéře – kdy všichni novináři již mají o rozdělení cen v podstatě jasno – albánský film The Forgiveness of Blood.
Minimalismus a realismus, dva favorité soutěže
Z dosavadních soutěžních premiér ční o dva tři filmové kotouče výše dvojice děl. Bez debat je monstrózní režisérské představení Bélly Tarra, jehož Turínský kůň udeřil na berlínské diváky v úterý.
Tarr tento (vskutku „smrtící“) film deklaruje jako svůj definitivně poslední. Je to možná jen gesto, ale pochopitelné. Těžko si představit, kam dále by měl posouvat svůj styl, který v Turínském koni dvě a půl hodiny atakuje dosud známé hranice minimalismu v hraném filmu.
Ve stejný den si obdiv kritiků vysloužil i íránský tvůrce Asghar Farhadi za excelentní lekci z realistické režie s názvem Nader a Simin, rozvod (záběr z filmu na snímku).
Dechberoucí je cit, jakým Farhadi vede své herce v realistickém příběhu ze současného Íránu. Jedno nevinné pošťouchnutí mezi dveřmi bytu spustí lavinu událostí, ve kterých nikdo není bez viny. Film končí v nádherném nejednoznačném finále bez rozhřešení.
Ďábelsky pomalý Turínský kůň a vynikající civilní drama Nader a Simin budou zřejmě dva filmy, které se o Zlatého medvěda poperou. Ten poražený pak získá Cenu za režii. Farhadi již takovou cenu z Berlinale má, a to z roku 2009 – za tajemný příběh O Elly.
Kouzlo Rtěnky
Filmů je v soutěži ovšem šestnáct a porota může vybrat kterýkoli. Čtvrteční premiéry v Berlinale Palast dali naději jak dílu korejského režiséra Lee Yoon-kina, tak hlavně izraelskému tvůrci Jonathanu Sagallovi. Jeho film Rtěnka není převratné veledílo, ale má svůdné sexuální kouzlo: založené na dvojici představitelek, které si mohou myslet na cenu za herecký výkon.
Psychologické drama využívá oblíbený motiv „zrádné paměti“, kdy si stejnou událost pamatují dva lidé v odlišné verzi. Dvojice dospělých palestinských žen v dnešním Londýně si tak znovu projde minulostí jedné tragické noci v židovské části Jeruzaléma roku 1993. Film lehce tlačí na city; ale právě city často rozhodují o majitelích pozlacených sošek.
