Proslulý španělský režisér Alejandro Amenábar, tvůrce duchařského hororu Ti druzí s Nicole Kidmanovou v hlavní roli (2001) a oscarového dramatu Hlas moře (2004), zasadil svůj pátý film do doby rozpadající se Říše římské.
Hrdinkou ambiciózního dramatu Agora je jedna z nejpozoruhodnějších žen antického světa: pohanská novoplatónská filozofka a první historicky známá matematička a astronomka Hypatie (370-415), která žila v egyptské Alexandrii. A vystavěl na hollywoodské poměry pozoruhodné historické drama.
Aura romantické mučednice
Hypatia se od osmnáctého století stala častým námětem literárních, básnických i malířských děl, byť nikoli kvůli svému životu, ale kvůli kruté smrti z rukou fanatických křesťanů. Ta v idealizovaných představách umělců dostávala až mučednický nádech a Amenábarův snímek v této tradici pokračuje.
I režisér si vědkyni, kterou citlivě ztvárňuje Rachel Weiszová, přizpůsobil svému předem vytvořenému obrazu moderní emancipované ženy, jež svůj život zaslíbila a obětovala vědě i hledání pravdy.
Navzdory snahám o realističnost, s níž jsou líčeny bouřlivé události z konce čtvrtého století (vyplenění Alexandrijské knihovny), kdy zavedený pohanský kult čelil židovské víře i šířícímu se křesťanství, není Hypatia zcela zbavena své romantizující aury.
Snímek ji zobrazuje jako sošně krásnou pannu, která ve svém kruhu vzbuzuje žádostivou touhu a jež okouzlí privilegovaného římského aristokrata i mladého otroka. Historici přitom naopak hovoří spíše o její asexuálnosti, kvůli níž učenci přijali Hypatii mezi sebe do výhradně mužského světa, aniž by působila jako rušivý element.
Sympaticky civilní epopej
Španělský velkofilm oživuje Alexandrii v plném lesku, včetně digitální repliky majáku na ostrově Faru. V kontextu obnoveného zájmu hollywoodských studií o antický svět (reinkarnaci žánru "sword-and-sandal" zahájil v roce 2000 Gladiátor), však film Agora působí neobvykle: oproti jiný žánrově podobným anitckým spektáklům je Amebábarovo vyznění filmu příjemně civilní.
Ačkoli i v něm osud jedince ovlivňují velké dějiny, nespoléhá se na počítačové efekty či velkolepou výpravu a kostýmy, ale na své myšlenky. Do popředí nestaví žádné svalnaté vojevůdce, jejichž zbraně se blyští ve slunečním svitu, ale intelektuálku, jež používá hůl jen ke znázornění elipsovité dráhy zeměkoule obíhající kolem Slunce.
Tvůrci se do příběhu pokusili přenést většinu známých faktů o Hypatiině životě, včetně jejího pokusu odradit jednoho ctitele kouskem látky potřísněné její menstruační krví. Navzdory komornímu ladění dramatu se ale místy snaží poměřovat i s hollywoodskými eposy.
Do anglicky mluveného filmu jsou opakovaně včleněny efektní záběry kamery, jež v jediném záběru vjíždějí z kosmického prostoru až do útrob budov, i několik akčních scén například zobrazujících vzájemné vyvražďování mezi pohany, křesťany a Židy.
Podstatnou část příběhu ale tvoří akademické a místy zbytečně tezovité rozpravy o Ptolemaiových epicyklech, Aristarchově heliocentrickém modelu či o Hypatiiných kuželosečkách. Filmaři přiznávají, že se Hypatiino dílo nedochovalo, přesto si domýšlejí a činí z ní předchůdkyni Galilea a Keplera.
Agora je drama o prastarém střetu jasnozřivé vzdělanosti a zaslepené víry. Navzdory univerzálnosti tohoto tématu film překvapí svým radikálním pohledem na počátky křesťanství, jehož stoupenci jsou líčeni jako barbarští fundamentalisté, kteří likvidují každého, kdo nesdílí jejich vyznání. Hypatiin skon (podle kronikářů rozvášněný dav nahou myslitelku doslova rozdrásal) se ve filmovém pojetí stává symbolickou předzvěstí zániku idealizované volnomyšlenkářské antické civilizace a nástupu středověkého tmářství.
