Orestek
Divadlo Na Zábradlí
Režie Jan Frič
Premiéra 11. března
Představení Orestek, variaci na antické téma inspirovanou Eurípidem a jeho tragédiemi, uvedlo pražské Divadlo Na Zábradlí. Rod Atreovců a jejich krvavé zločiny v ní nahlíží očima sídlištní generace osmdesátých let režisér Jan Frič.
Kde jinde smýt špínu vražd a zrady než v koupelně? "Bytové jádro" je v Orestkovi palácem Atreovců. Obrazy inscenace objevují antickou velikost v životní banalitě současnosti nedávno minulé a v předmětech s ní spojených.
Dětské povídačky o vraždách
Osudové předurčení dětí v této rodině není zanedbatelné. Jejich dětským hrám, třeba rozvernému rozpočitadlu, v němž "jedna, dvě, bába jde" nahradily termíny jako ananké (přírodní nutnost, řád, nevyhnutelnost) nebo katarze (duševní očista, mystické očištění), předcházely morbidní zločiny předků.
Divadlo Na Zábradlí riskuje, hraje pro masochisty - čtěte ZDE
Divadlo Na zábradlí hraje znepokojující anekdotu - čtěte ZDE
Orestek (Ivan Lupták) si hraje se staršíma holkama - sestrou Elektrou (Natálie Řehořová), sestřenkou Hermioné (Natália Drabiščáková) a kamarádkou Pyladés (Gabriela Pyšná). Děti si taky povídají o tom, co se v rodině stalo, třeba že Orestkův táta Agamemnon (Miloslav Mejzlík) válčí společně se strejdou Meneláem (taky Mejzlík, ale s maskou) o krásnou tetičku Helenu (Ladislav Hampl).
Pozorují, jak si jeho maminka Klytaiméstra (Kristina Maděričová) nabalí fešáka Aigistha (s univerzálním sexappealem Ladislava Hampla) a vidí, jak společně podříznou Agamemnona...
Dětství chlapce vyrůstajícího mezi ženami, jejichž citovost neusměrněná přítomností, autoritou a racionalitou mužů se proměňuje v destruktivní sílu, předurčuje chlapcovu budoucnost. Když Orestek vraždí svou matku, mstí se nejen za otcovu smrt, ale i za okolnosti svého života, které jsou jaksi mimo lidské síly.
Tragédie jako matrice
Fričova inscenace, na níž autorsky i dramaturgicky spolupracovala Lucie Ferenzová, používá antickou tragédii jako univerzálně platnou matrici, do níž s nadsázkou a humorem otiskuje osobně garantovanou zkušenost. Výsledný obraz je silný a působí velmi autenticky, i když opravdu není snadné zážitek z tohoto představení vyjádřit slovy.
Antičtí spratci oblékají punčocháče, které jsou noční můrou dnešních třicátníků. Učí se v životě plavat s plastovými křidélky. Jen Hermiona, přítelkyně jistot, ani v dospělosti nesvlékne nafukovací kruh.
Klytaiméstra má na svých obřích ňadrech dudlíky z kojeneckých lahví, které se pro Sunarem odkojené děti této generace staly mateřskými prsy. Přes podobné výtvarné znaky inscenace (scéna Matěj Sýkora, kostýmy Barbora Zedníčková) komunikuje s naší pamětí. V Mykénách se "trůní" ve vaně, ohně planou v bubnu od pračky, který je zároveň grilem, na němž se opéká chobotnice s chapadly z hadiček na stáčení domácího vína a naše podvědomí tak bezděčně vyplavuje vzpomínku na víkendové rodinné rituály.
"Syn" Nebeského
Režisér Jan Frič je žákem jednoho z nejvýraznějších režisérů generace "otců", Jana Nebeského. Je velmi povzbuzující vidět, jak kontinuálně navazuje na jeho práci a po svém rozvíjí jeho témata i jeho divadelní řeč.
Frič mluví o současnosti jako o světě bez bohů (a bez otců), kde nám pod prázdným nebem nezbývá než spoléhat sami na sebe a kde katarze lze dosáhnou leda tak, že uvidíme, co jsme skutečně udělali. Vyjadřuje tak nejspíš i postoj své generace, jejíž věcnost a snad i odvahu vidět věci, jak jsou, můžeme (zatím) vnímat jako naději.