Den, kdy se zastavila Země: atmosférická sci-fi, která bude mít v ČR problém

Originální Den, kdy se zastavila Země je na mezinárodní filmové databázi Imdb.com mezi prvními 250 nejlepšími snímky na místě 201. A u nás to ne každý chápe. Problém s nepochopením ale tento film provází už od zrození. V 50. letech 20. století byl pravý ráj béčkových scífek na Zemi. Strach z jaderného holocaustu vedl k záplavě katastrofických B filmů s monstry všeho druhu ničícími všechno, co jim přišlo do cesty, a unášejícími spoře oděné slečny a vice versa. SF horory, které přetavily v iracionální, mimozemské nebezpečí velmi pozemský děs z atomové smrti.

Jistě, producenti na tom chtěli hlavně vydělat, ale na začátku každé komerční laviny stojí vždy několik konkrétních příkladů (filmů, knih atd.), které to s námi myslí vážně – a to i když v nich nejde o žádné „vysoké myšlenky“. Ovšem původní „Den“ nabízel dokonce i je, konkrétně otázku neschopnosti lidstva vyřešit mocenské problémy jinak než konfliktem. Zásadní dilema snímku bylo divákovi před padesáti sedmi lety naservírováno ihned a na rovinu. Dnes je tomu jinak. Proto i vám doporučuji nezjišťovat, o čem snímek bude, a nechat se překvapit.

Pod galerií pokračujeme

 

Další

Jenže tady? Ano, efekty jsou hezké a i té anihilace se dočkáme (doslova a do písmene). Jenže tady o ní nejde, nejde o souboj, válku a možné vítězství. Tady nelze vyhrát tradičními silovými prostředky. Divák nemůže získat uspokojení klasickou cestou: skrze nebezpečnou výzvu a její překonání. Je bezmocný a musí projít mnohem těžším vnitřním bojem. Alespoň to byl záměr.

Po dlouhém (ovšem rozhodně ne nudném) zjišťování „o co tu jde“ totiž samotné řešení „konfliktu“ je vcelku krátké a odehrává se uvnitř trojúhelníku jinozemec Klaatu aka Reeves-astrobioložka-její malý nevlastní syn. Jakoby producenti měli strach, že by divák, který přišel na spektakulární masakr „šmejdu z vesmíru“ nemusel tuhle mírnou „konverzačku“ zvládnout. Zvláště, když Reeves vlastně moc nemluví a postavy spíše interagují svým konáním než jasně formulovanými slovy. (Zajímavé je, že jak originál, tak remake se producenti tehdy i teď snažili prodat právě jako klasickou mezidruhovou xenocidu.)

Kdo nemá rád (jakákoliv) poselství, musí z kola ven

Film má jednoznačně humanistické poselství. Poselství, o kterém se v něm vlastně tolik nemluví, ale přesto přetrvá i konec snímku. Poselství, které staví na skvělé atmosféře očekávání, nejistoty a otázek vytvořené v první polovině „Dne“. Bohužel díky příliš krátkému období, kdy se hlavní dilema skutečně řeší, není humanistická atmosféra na konci tak silná jako atmosféra očekávání v první fázi filmu.

Domácí divák, který z naší národní povahy nesnáší, když kdokoliv jen naznačí, že nějaká věc je alespoň zhruba jasně dána, bude snímek pokládat za agitku. Přitom pronášené teze nejsou divákovi vnucovány nijak silně; jsou mu pouze předloženy, aby se s nimi vyrovnal sám. I kdyby to mělo být opovržlivým odvržením. Holt, každý si ve všem najde to, co chce, a zvětší si to tak, jak potřebuje.

Pokud trpíte touto tendencí, film pro vás agitkou bohužel zůstane, pokud ne, proměňující se atmosféra a profesionální zpracování včetně hereckých výkonů vás jistě potěší. A fanoušci předlohy ocení i spoustu narážek jak na originál, tak filmy, které se jím v uplynulém půlstoletí nechaly inspirovat.