Mezi českými filmovými režiséry má Vladimír Michálek zvláštní pozici - točí divácky poměrně úspěšné filmy, je respektovaný i kritikou, ale to mu nebrání, aby zkoušel nové možnosti, nečekaně střídal žánry a dokonce se i na několik let téměř odmlčel. Na příští rok však Michálek, který 2. listopadu oslaví padesáté narozeniny, plánuje filmový návrat.

Jeho filmy nemají na první pohled mnoho společného, žánrově i tematicky se liší, ale přesto je podle autora něco spojuje: "Ani nevím, jestli je to náhoda, nebo jestli mě nějak intuitivně přitahují látky, které si jsou podobné. Jedinec na pozadí historické události či společenského tlaku se dostává do úzkých a je drcen jako v mlýnských kamenech. No a já mám potřebu mu fandit. Věřit, že je možné, aby ten tlak sám ustál, a když je to možné, tak aby to nastartované monstrum alespoň na chvilinku přibrzdil a mohl se nadechnout."

Vladimír Michálek se narodil 2. listopadu 1956 v Mladé Boleslavi. Za svůj život vyzkoušel nejrůznější povolání. Než se v pětadvaceti spíše omylem dostal na medicínu, pracoval třeba v ČKD nebo ve známé pivnici U Tygra. Ani medicína jej neuchvátila, naopak ztroskotal na patologii a raději školu opustil.

Jako osmadvacetiletý pak úspěšně složil přijímací zkoušky na katedru dokumentární tvorby na FAMU: "Dokumentaristika mi připadala svobodnější než hraná tvorba, ale stejně jsem toho do té školy moc nenachodil..." Možná právě proto se podle svých slov necítí být součástí nějaké režisérské generace.

Při studiu a po něm natočil několik dokumentů, ale již záhy se pustil do celovečerního debutu s názvem Amerika (1994) na motivy nedokončeného románu Franze Kafky Nezvěstný. Způsob, jakým Michálek tuto nelehkou látku dokázal převést na filmové plátno, mu přes některé výhrady přinesl uznání.

Zato druhý Michálkův film Zapomenuté světlo (1996) byl přijat s jednoznačnějším ohlasem. Citlivý příběh vesnického faráře, který na sklonku 80. let minulého století bojuje se státními úředníky i vyššími církevními představiteli za záchranu kostela, získal jeho tvůrcům hned tři České lvy - mimo jiné za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli pro Bolka Polívku.

Ještě větší příval ocenění čekal na Michálka po premiéře jeho dalšího filmu Je třeba zabít Sekala (1998). Drama z moravské vesnice za druhé světové války podle scénáře Jiřího Křižana mělo na české poměry nezvykle silný a emotivní příběh. Ambiciózní snímek nakonec úplně nesplnil očekávání, která do něj jeho tvůrci vkládali, ale Michálek se dostal na pozici umělce, který si může vybírat. On však udělal krok stranou a s několika kamarády natočil na digitální kameru "cikánskou baladu o drogách" na motivy novely Jáchyma Topola Anděl Exit (2000).

Po dokončení Anděla Exit udělal Michálek další překvapivý žánrový přemet a natočil klasický komorní příběh o stáří Babí léto, v němž zazářila trojice Stella Zázvorková, Vlastimil Brodský a Stanislav Zindulka. "Je to klasicky krásnej příběh o manželích a o jednom jejich kamarádovi. Vlastně milostný trojúhelník," říká Michálek o tomto snímku, který byl pro Vlastimila Brodského filmovým epitafem.

Po Babím létě Michálek svoji filmovou aktivitu utlumil, jeho zatím poslední výraznější prací je seriál Záchranáři (2003), který byl točený v česko-slovenské koprodukci ve slovenských Tatrách. S televizí Michálek spolupracoval i na dalších krátkometrážních snímcích Pískovna a Lovec a datel. Příští rok by měl do kin konečně přijít jeho nový film O rodičích a dětech, natočený podle Emila Hakla.

Michálek je ženatý a má tři děti. Manželka Jana je restaurátorka.