HN.IHNED.CZ 16. 3. 2007 00:00
FILMOVÉ PREMIÉRY
Opona laskavosti, která dál dusí český film
PRAHA, 16. 3. 2007
|
»Nad filmem se klene střecha humoru, která ho chrání před sentimentem a způsobuje, že odcházíme z biografu s pocitem, že jsme byli svědky lidské komedie,« píše se v oficiálních informacích o filmu Jana a Zdeňka Svěrákových Vratné lahve, který týden po uvedení do kin láme návštěvní rekordy a má našlápnuto k tomu stát se nejúspěšnějším kasovním trhákem porevoluční doby.  Pověstnou svěrákovskou střechu, která je dle mnohých dokonce stylotvornou záležitostí rodinné tvůrčí dvojice, nazvali čeští recenzenti, vedeni přesnými marketingovými směrovkami tvůrců, spojením »laskavý humor«, který je pro českou filmovou produkci prý téměř typický.Jako by světy, které ve filmu vytvářejí Jan Svěrák (Vratné lahve - snímek nahoře) a Jiří Menzel (Obsluhoval jsem anglického krále), ve vzácné symbióze naplňovaly obecnější společenskou potřebu a touhu po klidu a bezpečí. I navzdory polévce vylité na hlavu. I jiný český kasaštyk, snímek Obsluhoval jsem anglického krále režiséra Jiřího Menzela, který přišel do kin jen tři měsíce před Vratnými lahvemi, se bezprostředně odvolává na pojem laskavosti. »Dnes se to slovo moc nenosí,« mýlil se veřejně režisér Menzel, který chtěl natočit film, jenž by diváky netrápil, neironizoval, film který potěší oko a pod bezbolestným humorem k nim propustí i obecnější životní pravdy, které v sobě skrývá románová předloha Menzelova filmu z pera Bohumila Hrabala. Ostatně tak nějak to údajně dělal sám Hrabal, soudí nepříliš pozorný čtenář Jiří Menzel o svém literárním a životním bardovi. Ikony češství. Produkce: recenzní public relations Z filmů Jiřího Menzela i snímků natočených podle scénářů Zdeňka Svěráka se postupně staly zaručené identifikátory české kultury, přímo ikony češství, které, jak naznačuje definice ikony dle amerického semiologa Charlese S. Pierce, bez rozborů a odkazů přímo předvádějí českou povahu - Na samotě u lesa, Vesničko má středisková, Postřižiny, Obecná škola, Kolja. Televize těmito ikonami pravidelně naplňují volný vysílací čas, nabízejí se v dálkových autobusech, patří k nejfrekventovanějším titulům videopůjčoven a nově i DVD. Zdá se tedy, že pečlivě vážená humorná ochrana před ošklivým vnějším i vnitřním světem má hlubší kořeny přímo v povaze divácké masy, pro niž jsou filmy naplněné laskavým humorem točeny. Jako by světy, které ve filmu vytvářejí Svěrák a Menzel, ve vzácné symbióze naplňovaly obecnější společenskou potřebu a touhu po klidu a bezpečí (ale proč ji tak silnou nemají filmaři v jiných zemích?). Je ale možné, že to vše je pouze výsledek dobrého marketingu, který zejména v případě Svěrákových při posledním filmu dosáhl opravdové dokonalosti, když dokázal jejich vlastní autorskou interpretaci filmu vsugerovat filmovým publicistům, kteří ji pak - vědomě či nevědomě - papouškovali v novinách jako vlastní objev (rehabilitace »laskavého humoru«, humanistický film, film bez sentimentu, plný citu atd.). Recenzní práce definitivně prolnula s public relations. I tímto způsobem se dá na dílo navléknout další ochranný obal. Svěrákovo a Menzelovo zakrývání a zaobalování stojí za pozornost právě proto, že oba mají vyšší cíle než jen pobavit a rozesmát co nejširší publikum. Chtějí svůj vlastní pohled vydávat za obecně sdílený postoj, dokonce za esenci života, navazujíce tak na pozdní dílo »komika lidu« Jana Wericha, svého času zbožštěného do zásobárny vyšší lidové či životní moudrosti. V roli učitelů národa se ale nevzdávají ani nároku na nespornou velkou uměleckost své tvorby, jakkoliv jejich didaktičnost, bijící do očí i skrze závoj laskavosti, přehlušuje veškeré další dojmy. Děje se tak už tím, že se donekonečna poukazuje na to, jak moc lidé na takové filmy do kina chodí, zřejmě ze stejného důvodu, z jakého pijí coca-colu: znají její chuť a ona umí být všude. Velká návštěvnost ale ještě nemusí být přesvědčivým potvrzením kvalit díla, což je pouhé banální konstatování, známé všem (ostatně už byla řeč o marketingu). Co ovšem stojí za pozornost, je paradoxní zjištění, že o životě se toho člověk v kině často dozví víc z trháků typu Piráti z Karibiku nebo Pán prstenů než z cizelovaných přehlídek humánní laskavosti, které skrze stěnu humoru chtějí sdělovat životní moudrosti. A to už nemluvíme o filmech, které sice netáhnou masy, ale za to umějí proniknout i do sfér, kam se Svěrák s Menzelem se svou metodou nikdy nemohou dostat. Zajímavé je i to, že téměř nesnesitelná odpudivost »laskavosti« posledních dvou nejúspěšnějších českých filmů dodatečně částečně rehabilituje některá kritizovaná díla Jana Hřebejka, režiséra mladší generace, kterému se záměrná plyšová měkkost rovněž po právu vyčítá. Laskaví lyrici - raději zůstaňte před oponou »Jiří Menzel je Skácel českého filmu, « poznamenal jeden ze čtenářů HN ve vlastní recenzi Menzelova »Anglického krále«, kterou vzhledem k rozsahu nebylo možné otisknout. Byl to inspirativní postřeh. Naráží na podstatnou charakteristiku dojmu, který »laskavá « česká filmařina přináší. Lyrik, lyrický básník, připomíná Milan Kundera ve svém posledním souboru esejů Opona, se snaží na publikum přenést pocity a stavy duše a mysli, které sám zakouší, což platí i pro témata takzvaně »objektivní«, která přímo neprobíhají jeho životem. »Velký lyrický básník se od nich rychle odkloní a skončí předváděním portrétu sebe sama ( stellt sich selber dar),« cituje Kundera z Estetiky filozofa Hegela. Těžko by se hledala lepší charakteristika posledních dvou nejúspěšnějších českých filmů. Do kina se chodí, jak se říká, »na Menzela a na Svěrák(a)y«, ne na film. Hegelovská lyričnost Jiřího Menzela - u Zdeňka Svěráka trochu posunutá - ale nemá nic společného se Skácelovou poezií. Jakkoli lyrický, Skácel se v básnickém zkoumání noří do drásavé existenciality - »je studánka a plná krve / a každý z ní už jednou pil / a někdo zabil moudivláčka / a kdosi strašně ublížil...« - která už není čistě individuální, nýbrž otevírá možný prostor sdílení zkušenosti s jinými a odtud zase zpět k sobě. »Lyrický existencialismus«, můžeme- li použít takový pojem, se podstatně liší od »laskavé lyriky«. A to právě v doteku se sférami světa, k nimž se laskavý lyrik nemůže nikdy dostat, protože si takové setkání předem zapovídá. A nejen to: dokonce před ním chrání konzumenty svého díla, střechou humoru nebo jiným obalem. Zatímco Menzel se koupe v nostalgii krásných obrázků (slečna, politá grenadinou se snese u Hrabala, doslovnost obrazu ale vše zabíjí), v pozlátku třpytivé prvoplánové krásy (klišé ňader, prosvítajících vlhkou látkou, rozpohybovaná zadnice pod šaty, antická dokonalost árijských žen v Lebensbornu) nebo v nefunkční grotesknosti (dobytčák s vězni a hrdina se svačinou, strojovost Lebensbornu) a jako hegelovský lyrik se dojímá sám sebou, Svěrák chvílemi naznačuje, že možná existuje i méně laskavý svět, ale když má do něj nakročit, raději nasadí rutinně zvládnutý automat na příval smíchu. Vrcholným číslem, při němž oblíbený autor dosahuje maxima odvahy, jsou kaskadérské kousky, kdy hrdinové s vypětím sil překročí zapovězený práh života, ale dělají to s klidným vědomím, že vše dobře dopadne, protože život je tak krásný. A za to vše, jak napsal jeden z nejpopulárnějších časopisových recenzentů Tomáš Baldýnský, bychom Zdeňku Svěrákovi a jeho synu Janovi měli být do smrti vděčni!? Lyrické harakiri jako vrchol veškeré sentimentality Hegelovská lyričnost, jak naznačuje Milan Kundera ve zmiňované Oponě, vytváří nedospělý závěs před světem. Byl to Cervantes, kdo poslal svého románového hrdinu Dona Quijota, aby touto oponou světa trhnul. V Česku se na této neustále znovu a znovu instalované oponě promítají obrazy nejvlivnějších, protože nejmasovějších a marketingově nejprosazovanějších filmových tvůrců současnosti, zatímco skuteční průzkumníci světa za oponou jsou opomíjeni a přehlíženi. Nebezpečnost takového počínání nespočívá v tom, že se něco takového vůbec děje (dělo se a dít bude), ale že obrazy na oponě jsou považovány za pravé obrazy našeho života, navíc se silným humanistickým akcentem! Pavel Mandys v Týdnu napsal, že Vratné lahve Svěrákových jsou romantická komedie, nic víc, a že se autorům povedlo tento žánr dokonale naplnit. Problém je v tom, že autoři chtějí víc, nespokojují se s relativně slušnou zábavou v rámci žánru. K zaobalování a zahalování v humoru se hrdě hlásí, ale zároveň vysvětlují, že právě to je cesta, jak se zbavit sebe-dojímání a falešného závěsu lyrismu, jak se dostat k životně podstatnému. Je to něco jako »veřejné lyrické harakiri« - ale nejsou právě v této kýčovité sebeobhajobě skryty největší sentimentalita a záludnost lyrika? V romantickém světě se nakonec skutečně zabíjí a umírá, a potom se žádá spravedlivý soucit čtenáře s hrdinou. Ze světa Svěrákových byla smrt laskavě předem vyhnána a předvádí se fiktivní zabíjení sentimentality, která je ve skutečnosti jejím nejvyšším stupněm. Soucit s hrdinou se ovšem vyžaduje pořád. A hrdina je tu jediný - autor sám! |
|
Kontextové odkazy ETARGET
Autorská práva vykonává vydavatel. Jakékoli užití částí nebo celku, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem (mechanickým nebo elektronickým) i v jiném než českém jazyce bez písemného svolení vydavatele je zakázáno.
iHNed Hospodářské noviny FinWeb DigiWeb KarieraWeb Evropská unie Vzdělávání Reality LadyWeb Cestování Exportér IN Víkend
Obchodní věstník Ekonom Dotace Marketing & Media Trend Marketing Sign Regal Hotel & spa Sport&wellness Business Spotlight
ManagerWeb Finanční poradce Bankovnictví Právní rádce Moderní řízení Stavitel Technik Moderní obec Logistika Odpady
Zájezdy Cykloturistika Počasí TV Veřejné soutěže Zprávy na mobil Knihy HNonline.sk
Stránky projektu iHNed.cz připravuje divize NOvá média OnLine. ISSN 1213-7693. Kontakty. Copyright © 1996-2009 Eeconomia, a.s.
Economia Online je členem Sekce vydavatelů internetových titulů UVDT. Informace o inzerci zde.