S šansoniérkou, textařkou, herečkou, moderátorkou a ženou bezpochyby ještě mnoha dalších dovedností, Ester Kočičkovou, jsme si popovídali krátce po jejím improvizovaném představení v pražské galerii Nová síň.
Tisíckrát se Vás lidé ptali na váš vztah k feminismu, a tak se nelze divit, že se o tom nerada bavíte. Zkusíme se tedy zeptat jinak. Co byste feministkám vytkla?
Já myslím, že feminismus tady musí být něco jiného než feminismus v Americe, kde vznikl.
A jaký byste uvedla příklad onoho rozdílu mezi českým a americkým světem?
Například harassement. Pod vlivem Škvoreckého se tu začal používat výraz harašení místo výrazu harassement, což už samo o sobě je velmi zavádějící. V minulosti jsem byla na několika brigádách na různých pracovištích, navštěvovala jsem svoje sestry, které pracovaly všude možně, od krematoria po sklad šroubků, chodívala jsem za matkou do kanceláře, kde pořád pobíhaly nějaké ženy a nějaký jejich vedoucí... A domnívám se, že některé naše ženy jsou například na poplácání po zadku zvyklé, a podvědomě to možná i vyžadují, protože absence lichotek podobného typu je chápána jako nezájem.
Opravdu, alespoň kdysi jsem cítila to zvláštní, lehce erotické dusno, tu a tam propíchnuté žertovným smíchem vysokého sopránku... Když je továrna plná chlapů, a k nim je jedna kantýnská, přirozeně s ní laškují, a o harašení si při tom vyprávějí vtipy. Pravda, na výsostně intelektuálském pracovišti to asi vypadá jinak, ale nikdy jsem taky neviděla feministku dělnici! Ovšem, o intelektuálech, kteří bijí své ženy, jsem slyšela mnohé.
Američané a Evropané jsou, porovnáváno v celcích, myslím, docela jiní. I taktika boje by se tedy měla lišit, nikoli brát povšechné rozumy u zkušenějších kolegyň "za kanálem"... Ale, odpusťte, vážně už dost! Už jsem o tom mluvila stokrát, jak v televizních pořadech, tak v jiných tištěných rozhovorech, a vždycky jsem někde vyvolala naprosto zbytečné zlo. Prostě nejsem schopná v tuhle chvíli vysypat všechny argumenty pro a proti feminismu, reagovat předem na všechna eventuální "ale" jeho přívrženců a navíc riskovat, co se zase kde objeví naprosto vytržené z kontextu! Snad bych si troufla do nějaké živé besedy, kde by někoho zajímal názor takřka čtyřicetileté bezdětné herečky, která si sice s manželem užila svoje, ale nechce se jí to rozebírat, která, světe, div se, nikdy osobně ani v okolí nezažila perzekuci kvůli pohlaví, a která se chce snažit i na ženskou problematiku nahlížet s humorem, což se u nás, bohužel, příliš nenosí.
Víte, když mě někdo plácne přes zadek a nebude mi to příjemné, sdělím mu to. Když to zkusí znovu, asi mu holt jednu vrazím, a on už to na devadesát devět procent příště nezkusí. A jestli mě vedoucí začne nutit k nějakým hrátkám a vydírat mě, bez důkazů mi to stejně neuvěří nikdo, podobně, jako vrahovi mord. Ale úroveň našich zákonů je jiné téma, a já nejsem právník, ani politik... Muži jsou lovci a čekají, co jim bude dovoleno. Jak, co a proč loví, to je odvislé od jejich morálky a inteligence.
Co byste ještě vytkla feminismu u nás?
Nenecháte toho... Domnívám se, že, stejně, jako u ekologie, i do veřejné prezentace feminismu se hrnou lidé, kteří nemají dar přesvědčovat a smysluplně argumentovat.
Jak byste si představovala takový argument, který by muži brali?
To je přece různé, téma od tématu, ale vždy jsou zapotřebí fakta a ty důkazy. Pak ať se teprve vypráví vtipy a dělají narážky, jakékoli legrace, které by byly přenosné i na muže, a může se stát i zázrak pochopení. Téměř vždy jde přece o dobrou věc, jen někdy o trochu nafouklou či zbytečnou. Nepovažuju se za feministku, stejně jako se nepovažuju za antikomunistku ani za antifeministku, jenom poslouchám, co lidi říkají.
A pravdou je, že například v besedách s mužským šovinistou Josefem Hausmannem se zatím nikdy jeho oponentky neudržely, a tváří tvář jeho ledovému klidu, aroganci a pseudoargumentům zpravidla začaly bezmocí i údivem skoro kvokat. Žádná ho neusadila, nedokázala mít poslední slovo... On je to tedy spíš mužský populista, a proti takovým to má na veřejnosti každá jemná bytost předem prohrané. Mít příležitost, možná bych na něj šla fyzickou inzultací.
Jak se stavíte k aktivitám a hnutím, které se snaží prosadit rovné příležitosti žen, například v politice?
Považuji je za nesmyslné. Jak mi řekl Karel Schwarzenberg: "Jsem rád, že mám i kolegyně senátorky, a když na to nějaká má, ať to dělá." Problém je, že řada žen na to jednoduše nemá, a nerovnými příležitostmi se zaklíná. Jistě, žena se komplikovaně prosazuje, například když má dítě. A spousta jich má dvě, i tři. Nedávno jsem se setkala třeba s Líbou Šmuclerovou, a nestěžovala si na nic. Samozřejmě, musejí mít babičku. Nebo si najmout chůvu; ale, jsou-li dobré, mají na tak dobrou chůvu, že jejich děti opravdu tolik netrpí, jak by si někdo mohl myslet. Spíš by trpěly, kdyby měly doma zneuznanou podnikatelku, která bude věčně ukřivděná a frustrovaná, popřípadě se místo výchovy bude snažit o samostudium, aby "neztratila přehled v oboru". Ať každá volí, jak cítí.
Mít na to znamená mít schopnosti, ale i sílu zvládnout práci i mateřství současně, eventuálně mateřství úplně oželet! Eva Urbanová se tak kupříkladu rozhodla. Já sice ne, ale stejně nevím, zda bych našla odvahu na nejmíň tříleté domácí vězení, protože jsem sobecká idealistka, a první kroky a slova svého dítěte bych asi nikomu nepůjčovala.
Považujete za chybu, když jste onehdy v pořadu "Ptá se" Českého rozhlasu označila komunisty za prasata, a pak se omlouvala prasatům?
Já jsem považovala za chybu, že se komunistům a lidem omlouval Český rozhlas. Jan Pokorný učinil veřejné pokání stran neslušného výrazu, mně to nutné nepřipadalo. Dodnes mi chodí anonymní obsílky, že jsem antikomunistická svině. Ale bojuju dál! Nedávno jsem si u Vietnamců koupila krásně červený rolák s plasticky vyvedenou pěticípou hvězdou, a v něm chci pokračovat v kampani za rehabilitaci všech podob rudé. Je to impozantní barva plná vášně a síly, barva, kterou komunisté ukradli, aniž by se omluvili komukoli...
Jak vypadá běžný pracovní den Ester Kočičkové? A jaké jsou její plány do budoucna? Již brzy v dalším rozhovoru.
Tisíckrát se Vás lidé ptali na váš vztah k feminismu, a tak se nelze divit, že se o tom nerada bavíte. Zkusíme se tedy zeptat jinak. Co byste feministkám vytkla?
Já myslím, že feminismus tady musí být něco jiného než feminismus v Americe, kde vznikl.
A jaký byste uvedla příklad onoho rozdílu mezi českým a americkým světem?
Například harassement. Pod vlivem Škvoreckého se tu začal používat výraz harašení místo výrazu harassement, což už samo o sobě je velmi zavádějící. V minulosti jsem byla na několika brigádách na různých pracovištích, navštěvovala jsem svoje sestry, které pracovaly všude možně, od krematoria po sklad šroubků, chodívala jsem za matkou do kanceláře, kde pořád pobíhaly nějaké ženy a nějaký jejich vedoucí... A domnívám se, že některé naše ženy jsou například na poplácání po zadku zvyklé, a podvědomě to možná i vyžadují, protože absence lichotek podobného typu je chápána jako nezájem.Opravdu, alespoň kdysi jsem cítila to zvláštní, lehce erotické dusno, tu a tam propíchnuté žertovným smíchem vysokého sopránku... Když je továrna plná chlapů, a k nim je jedna kantýnská, přirozeně s ní laškují, a o harašení si při tom vyprávějí vtipy. Pravda, na výsostně intelektuálském pracovišti to asi vypadá jinak, ale nikdy jsem taky neviděla feministku dělnici! Ovšem, o intelektuálech, kteří bijí své ženy, jsem slyšela mnohé.
Američané a Evropané jsou, porovnáváno v celcích, myslím, docela jiní. I taktika boje by se tedy měla lišit, nikoli brát povšechné rozumy u zkušenějších kolegyň "za kanálem"... Ale, odpusťte, vážně už dost! Už jsem o tom mluvila stokrát, jak v televizních pořadech, tak v jiných tištěných rozhovorech, a vždycky jsem někde vyvolala naprosto zbytečné zlo. Prostě nejsem schopná v tuhle chvíli vysypat všechny argumenty pro a proti feminismu, reagovat předem na všechna eventuální "ale" jeho přívrženců a navíc riskovat, co se zase kde objeví naprosto vytržené z kontextu! Snad bych si troufla do nějaké živé besedy, kde by někoho zajímal názor takřka čtyřicetileté bezdětné herečky, která si sice s manželem užila svoje, ale nechce se jí to rozebírat, která, světe, div se, nikdy osobně ani v okolí nezažila perzekuci kvůli pohlaví, a která se chce snažit i na ženskou problematiku nahlížet s humorem, což se u nás, bohužel, příliš nenosí.
Víte, když mě někdo plácne přes zadek a nebude mi to příjemné, sdělím mu to. Když to zkusí znovu, asi mu holt jednu vrazím, a on už to na devadesát devět procent příště nezkusí. A jestli mě vedoucí začne nutit k nějakým hrátkám a vydírat mě, bez důkazů mi to stejně neuvěří nikdo, podobně, jako vrahovi mord. Ale úroveň našich zákonů je jiné téma, a já nejsem právník, ani politik... Muži jsou lovci a čekají, co jim bude dovoleno. Jak, co a proč loví, to je odvislé od jejich morálky a inteligence.
Co byste ještě vytkla feminismu u nás?
Nenecháte toho... Domnívám se, že, stejně, jako u ekologie, i do veřejné prezentace feminismu se hrnou lidé, kteří nemají dar přesvědčovat a smysluplně argumentovat.
Jak byste si představovala takový argument, který by muži brali?
To je přece různé, téma od tématu, ale vždy jsou zapotřebí fakta a ty důkazy. Pak ať se teprve vypráví vtipy a dělají narážky, jakékoli legrace, které by byly přenosné i na muže, a může se stát i zázrak pochopení. Téměř vždy jde přece o dobrou věc, jen někdy o trochu nafouklou či zbytečnou. Nepovažuju se za feministku, stejně jako se nepovažuju za antikomunistku ani za antifeministku, jenom poslouchám, co lidi říkají.
A pravdou je, že například v besedách s mužským šovinistou Josefem Hausmannem se zatím nikdy jeho oponentky neudržely, a tváří tvář jeho ledovému klidu, aroganci a pseudoargumentům zpravidla začaly bezmocí i údivem skoro kvokat. Žádná ho neusadila, nedokázala mít poslední slovo... On je to tedy spíš mužský populista, a proti takovým to má na veřejnosti každá jemná bytost předem prohrané. Mít příležitost, možná bych na něj šla fyzickou inzultací.
Jak se stavíte k aktivitám a hnutím, které se snaží prosadit rovné příležitosti žen, například v politice?
Považuji je za nesmyslné. Jak mi řekl Karel Schwarzenberg: "Jsem rád, že mám i kolegyně senátorky, a když na to nějaká má, ať to dělá." Problém je, že řada žen na to jednoduše nemá, a nerovnými příležitostmi se zaklíná. Jistě, žena se komplikovaně prosazuje, například když má dítě. A spousta jich má dvě, i tři. Nedávno jsem se setkala třeba s Líbou Šmuclerovou, a nestěžovala si na nic. Samozřejmě, musejí mít babičku. Nebo si najmout chůvu; ale, jsou-li dobré, mají na tak dobrou chůvu, že jejich děti opravdu tolik netrpí, jak by si někdo mohl myslet. Spíš by trpěly, kdyby měly doma zneuznanou podnikatelku, která bude věčně ukřivděná a frustrovaná, popřípadě se místo výchovy bude snažit o samostudium, aby "neztratila přehled v oboru". Ať každá volí, jak cítí.Mít na to znamená mít schopnosti, ale i sílu zvládnout práci i mateřství současně, eventuálně mateřství úplně oželet! Eva Urbanová se tak kupříkladu rozhodla. Já sice ne, ale stejně nevím, zda bych našla odvahu na nejmíň tříleté domácí vězení, protože jsem sobecká idealistka, a první kroky a slova svého dítěte bych asi nikomu nepůjčovala.
Považujete za chybu, když jste onehdy v pořadu "Ptá se" Českého rozhlasu označila komunisty za prasata, a pak se omlouvala prasatům?
Já jsem považovala za chybu, že se komunistům a lidem omlouval Český rozhlas. Jan Pokorný učinil veřejné pokání stran neslušného výrazu, mně to nutné nepřipadalo. Dodnes mi chodí anonymní obsílky, že jsem antikomunistická svině. Ale bojuju dál! Nedávno jsem si u Vietnamců koupila krásně červený rolák s plasticky vyvedenou pěticípou hvězdou, a v něm chci pokračovat v kampani za rehabilitaci všech podob rudé. Je to impozantní barva plná vášně a síly, barva, kterou komunisté ukradli, aniž by se omluvili komukoli...
Jak vypadá běžný pracovní den Ester Kočičkové? A jaké jsou její plány do budoucna? Již brzy v dalším rozhovoru.
