Dalo se to očekávat. Film Odcházení, který je událostí roku už jen kvůli postavě režiséra, scenáristy, autora předlohy, oceňovaného dramatika a bývalého československého a českého prezidenta v jedné osobě, Václava Havla, musel zákonitě vzbudit ohromný mediální zájem.
Během pár dnů si však vysloužil též značně rozporuplné přijetí - nejen jako filmový debut nejednoznačného žánru, formy i stylu, ale hlavně coby z řemeslného hlediska takřka doslovné převedení dosud posledního dramatického útvaru bývalého státníka a respektovaného tvůrce na filmové plátno.
Filmová adaptace Odcházení je především divadelním filmem určeným milovníkům specifické havlovské stylotvorné poetiky a osobitého humoru. Z filmového hlediska však dramaturgicky vůbec nefunguje.
Werichovská forbína v multikině
Odcházení od počátku nezastírá velké ambice režiséra a bezbřehé nadšení i naprostou tvůrčí oddanost skupiny jeho uměleckých i osobních přátel, navíc vesměs těch vůbec nejznámějších filmových a divadelních hvězd, jimiž česká kulturní scéna momentálně disponuje. Ani to však k natočení dobrého filmu nestačí.
Divadelní jeviště a filmová scéna vyžadují naprosto odlišný přístup k textu i odlišný typ herectví: tuto premisu jako by tvůrci předem zavrhli a Odcházení inscenovali takřka doslovně - jen v exteriérech a s kamerou. Vlastně proč ne, chtělo by se říci takto zdánlivě invenčnímu, z filmového hlediska novátorskému přístupu k věci. Jenže to by nesměl na plátně působit tak přepjatě, nezáměrně afektovaně a navíc dramaturgicky zcela ploše. Tolik potřebná filmová nadsázka, která by Havlovu vtipu a osobitosti jistě znamenitě prospívala, tu zkrátka úplně chybí.
To, co výtečně fungovalo na jevišti jako série samostatných skečů, jež jsou volně provázány ostinátem nekonečných návštěv novinářských karikatur a opodstatněného "deklamování" politicko-společenských postřehů odcházejícího kancléře, nedobrovolně se loučícího s luxusem vládní vily, v celovečerním výrazně stylizovaném pojetí na plátně vyznívá místy samoúčelně, prkenně, místy přímo nezáměrně směšně – a nepatřičně. Asi jako werichovská forbína pronesená z plátna do publika mamutího multikina (v němž budou diváci, vybaveni jistě i oním nezbytným popcornem, Odcházení mimochodem nejčastěji sledovat).
Zábavná fraška pouze pro zvané
Samozřejmě, je nač se dívat. Havel se těšil z tvůrčího zázemí, o němž se ostatním debutantům ani nesní. Kamera Jana Malíře, střih Jiřího Brožka i skvostná hudba Michala Pavlíčka poskytly Odcházení výtečnou službu. Všichni hvězdní herci, včetně Josefa Abrháma a jinak přesvědčivé mondénní Riegerovy "dlouholeté přítelkyně" Ireny v podání Dagmar Havlové, tu však paradoxně stále působí pouze jako jakýsi podivný, pro celkové vyznění snímku vlastně nepodstatný komparz.
Jako by jen marně a se střídavými úspěchy hledali nejvhodnější polohu, v níž by absurdní poetika scénáře, prokreslení jejich postavy i osobitý přístup ke kameře, výpravě a vpravdě divadelní scéně (v podstatě celý děj filmu se odehrává na neustále zalidněném plácku před vilou, kde se v náročné choreografii pohybují postavy ve stylizovaných historizujících kostýmech) nejlépe vynikly.
Jak se navíc na filmovém plátně ukazuje, ani vynikající herci charakteru Miroslava Krobota a Vlasty Chramostové neměli při natáčení Odcházení příliš jasno, zda točí experimentální divadelní adaptaci, rozvernou, poťouchlou frašku záměrně čerpající z ochotnického divadla a kramářských písní, anebo plnokrevné, vážně pojaté i vážně míněné celovečerní podobenství o ztrátě moci a jejích důsledcích.
Jako by inspiraci čerpali režisér i herci odevšad – a přitom se s vervou debutantů královsky bavili, ovšem poněkud na úkor přihlížejících diváků, včetně těch, kterým je jinak poetika Havlových her velmi blízká. Tato filmová země je zkrátka pouze pro zvané.
