Narodil se do bohaté měšťanské rodiny nedaleko pražského Týnského chrámu před čtyřmi sty lety. Možná že před čtyřmi sty dvěma. Historici nevědí přesně, protože matrika se nedochovala, asi shořela s částí Staroměstské radnice v druhé ze světových válek dvacátého století. Otazníků kolem života malíře Karla Škréty je více, i tak se rýsuje z dokumentů, které zbyly, ostře řezaná osobnost.

Udržovat si rozvětvenou klientelu

"Škréta je dobrý malíř, ale hledí také, aby byl dobře placen," výrok údajně patří císaři Ferdinandu III. Vystihuje vlastnost, nad kterou se pozastavují i autoři právě vydané monografie Karel Škréta 1610-1674. Doba a dílo. Kniha doprovází velkou škrétovskou výstavu, která začala minulý týden na dvou místech v Praze. Ve Valdštejnské jízdárně a v Jízdárně Pražského hradu.

Nikdo netvrdí, že by Škréta byl přímo hrabivý. Uměl však ocenit svou práci a o své ceně přesvědčit i velmi rozvětvenou klientelu. Současně si neošklivil žádný z dobových malířských žánrů, od těch vznešených až po ty zábavné či reprezentativní.

Maloval oltářní plátna, podílel se na výzdobě kostelů a klášterů. Objednávali u něj augustiniáni, kapucíni, františkáni, cisterciáni. Portrétoval šlechtice (Šternberky, Černíny, Nostice, Gallasy, Valdštejny), duchovní i měšťany; kreslil alegorické výjevy, podílel se na restaurátorských pracích, například na poškozených dílech z obrazárny Pražského hradu. Je autorem i mnoha stylizovaných podobizen, šlechtice a šlechtičny zvěčnil podle jejich rozmarů do podoby Paridů, Dian či Afrodit.

Konvertita v zájmu rodiny

Velkou zdatnost ve finančních záležitostech předvedl v roce 1638 jako vymahač svých restitučních nároků. Když se po deseti letech strávených v cizině vrátil ve svých osmadvaceti letech do Prahy, jedna z prvních věcí, do kterých se pustil, byl soudní spor o navrácení majetku zabaveného jeho matce (otec zemřel, když byly Škrétovi dva roky). Ta, protože byla evangelického vyznání, musela po Obnoveném zřízení zemském z roku 1627 odejít do exilu.

Ve stejném roce odcestoval i začínající malíř. Během soudní pře po svém návratu však musel dokazovat, že nikdy nebyl exulantem. Z Prahy prý neprchal kvůli vyznání, ale z vlastní vůle odcestoval "pro dosažení většího umění a experiencí".

Historikové tuto možnost akceptují, svědčí pro ni skutečnost, že v té době Škréta dokončil pražská studia. Pro nadějného umělce z bohaté rodiny tak bylo cestování dalším logickým krokem.

Škréta se po návratu do Prahy také přihlásil ke katolicismu. To byl pragmatický krok, nikoli ale neobvyklý. Podle jedné z hypotéz byl nejmladší ze čtyř synů (Škrétovi měli ještě tři dcery) rodinou určen k tomu, aby se pokusil získat zpět rodinný majetek, zatímco ostatní členové se přidrželi víry a emigrovali.

Třpyt vzdělané Itálie v bohaté Praze

Rodinné jmění nebylo před Bílou horou zrovna malé. Velkého bohatství se domohl malířův děd Jan Škréta. Původem kožešník z Moravy se vzmohl jako obchodník s vínem a majitel pražského šenku. Získal měšťanské právo na Starém Městě a dotáhl to až na senátora městské rady. Vlastnil několik domů, pozemky za Prahou a také vinice.

Se svými nároky Karel Škréta uspěl. Majetek mu byl vrácen v neuvěřitelně krátkém čase - do tří let. Historici se domnívají, že k tomu Škrétovi nepomohla ani tak jeho konverze ke katolicismu, jako vlivní přímluvci. Škrétu totiž provázela pověst výborného malíře, který by do českého umění mohl přinést něco ze třpytu progresivní a vzdělané Itálie. Své podporovatele v tomhle ohledu mladý malíř nezklamal.

Z perspektivy současníka se Karel Škréta jeví jako energický, cílevědomý pragmatik a také oportunista. Dnešní měřítka ale pro historické posouzení neobstojí. Člověk první poloviny sedmnáctého století patřil sám sobě méně než lidé individualistického dvacátého století. Tehdy byli lidé mnohem víc závislí na podmínkách, do kterých se narodili, Škréta měl patrně jen dost sebevědomí, aby svůj rodinný potenciál využil.

Měl štěstí, že realita třicetileté války na něj nedopadla tak bezprostředně, jako například na jeho současníka Václava Hollara, který byl nucen se svým mecenášem cestovat krajinami sužovanými válečným běsněním. V bohaté Praze navíc platilo, že hranice mezi katolíky a evangelíky, respektive konvertity není neprostupná, vztahy rodové a stavovské se ukázaly být silnějšími než náboženské rozdíly.

Malíř a k tomu ještě památkář

Po zásluze je Karel Škréta počítán za zakladatele českého baroka. Ze svého desetiletého pobytu v zaalpských oblastech, dnešním Německu, Švýcarsku a zejména v Itálii, dokázal vytěžit maximum.

Nový styl vyznačující se kyprými tvary těl, návratem ke křesťanským motivům a dynamikou postav si Škréta osvojil s velkou suverenitou. Inspiroval se tím momentálně nejživějším uměním a současně rozvíjel vlastní styl.

Přestože pak už nikdy do ciziny nevycestoval, neztratil až do konce života kontakt s uměním evropských center. Sledoval kresebné kopie či grafiky velkých zahraničních děl, které se v Praze objevovaly.

Byl také jedním z prvních pražských památkářů, což je dodnes patrné v Týnském chrámu. Kromě toho, že je autorem hlavního oltářního obrazu s výjevem Nanebevzetí Panny Marie, maloval také svatého Lukáše pro oltář malířského cechu. Ten byl postaven shodou okolností pod gotickým kamenným baldachýnem, památce z doby, kdy byl kostel utrakvistický.

Právě tento architektonický prvek byl trnem v oku katolických správců kostela, kteří se jej snažili odstranit, aby nic nepřipomínalo protestantskou minulost Týna. Škréta, však uplatnil svůj vliv a baldachýn uchránil.

Zřejmě pouze dvě podobizny, které se dochovaly - portrét od Itala Tiberia Tinelliho a jeden autoportrét - prozrazují Škrétovu podobu. Byl to pohledný hnědovlasý muž s bystrýma tmavýma očima, špičatým nosem a mušketýrským knírem a bradkou, který podle všeho navíc naplňoval ideál učeného umělce.

Dochoval se soupis inventáře pořízeného po smrti Škrétova syna, ve kterém jsou vyjmenovány i knihy z bohaté otcovy knihovny. Byly v ní svazky české, italské, německé, latinské a také několik francouzských titulů. Ke Škrétům, do Domu U Hájků nedaleko Ovocného trhu, si je chodil půjčovat malířův přítel, jezuitský vzdělanec Bohuslav Balbín.