Janáček je naše všechno, přesvědčuje Brňany nezvykle razantně, ale zároveň v nadsázce koncipovaná „guerillová“ propagační kampaň. Upozorňuje na festival Janáček Brno 2010. Pohrává si s propojováním skladatelovy podobizny s torzy těl různých celebrit – od Beatles přes Neila Armstronga po Marilyn Monroe.
Soudit podle velmi dobré navštěvnosti dvou z několika dosavadních operních představení – Výletu pana Broučka do Měsíce a Věci Makropulos, zda má tato reklama úspěch, nelze. Patrně přišli ti, co by šli do divadla tak jako tak.
Však také autor kontroverzních výtvarných objektů – ředitel Národního divadla Brno a scénograf Daniel Dvořák – zamýšlel svůj atak na svědomí a podvědomí veřejnosti jistě s nadějí, že se výsledky dostaví třeba až po delší době.
Hudba Leoše Janáčka je totiž kupodivu pro mnohé Čechy i Moravany ještě stále „příliš moderní“, zatímco v zahraničí jeho opery plné jedinečných příběhů a strhující hudby nutí publikum k nadšeným reakcím.
Ke kořenům operní biologie
Janáčkovský festival nabídl v Brně v pátek domácí premiéru nové inscenace opery Výlet pana Broučka do Měsíce, a to v původní podobě díla z roku 1917, kterou diváci ještě neznali.
Poté, co skladatel přidal jako druhou část „operní biologie“ Broučkův sen o výletě do 15. století, zaznamenal totiž „měsíční výlet“ řadu změn. Britská režisérka, scénografka a kostýmní výtvarnice Pamela Howardová obdařila burleskní, lehce satirické a trochu revuální dílo uvěřitelným životem, přiměřeně bujnou fantazií a pěknými barvami.
Neuchýlila se k násilné aktualizaci, ale propojila bizarnost, naivitu, hravost a surrealismus v příjemné představení, ve skutečné hudební divadlo.
Dařilo se i dirigentu Jaroslavu Kyzlinkovi a pěvecky i většině sólistů, v čele s Jaroslavem Březinou v titulní roli.
Janáčkovy jiné opery, ať už jsou to dramata, nebo Příhody lišky Bystroušky, dosahují určitě větší působivosti, také Výlety páně Broučkovy v novější dvoudílné finální podobě jsou bohatší a zajímavější, ale oživení původní podoby prvního z obou dílů je i tak rozhodně víc než jen kuriozita.
Moskvané svému Janáčkovi nerozumí
Moskevským hostům festivalu – opernímu souboru Helikon – se brněnské publikum tak jednoznačně přesvědčit nepodařilo. S nábojem a poetikou Janáčkovy Věci Makropulos se ruská inscenace trochu míjí.
Pověst, která divadlo Helikon předcházela, hovoří o ambiciózním vedení a dramaturgii. Vůbec první nastudování této Janáčkovy opery v Rusku je nesporně počinem hodným uznání. Režisér Dmitrij Bergman však přečetl a vyložil příběh o třísetleté ženě až příliš expresivně.
Tím, že se pokusil vyhnout realismu, zamlžil současně zřetelnost a civilnost Čapkovy předlohy a přidanými bílými nezpívajícími figurami zemřelých značně vybočil z rámce obvyklého pro Janáčkův svět.
Hudební nastudování dirigenta Vladimira Ponkina bylo z hlediska stylu Janáčkovi podobně vzdáleno. Důraz na zvukovou přísnost a hutnost sice podtrhlo skladatelovu modernost, ale potlačilo lyriku i patos a znivelizovalo vnitřní bohatství a proměnlivost opery.
Pěvci se snažili a čeština jim vcelku šla, ale v mnoha případech znemožňoval hutně znějící orchestr a pohyb postav mezi kulisami srozumitelnost slov i pochopení všech zvratů děje. Velmi dobrý komplexní dojem nicméně vzbudila Natalija Zagorinskaja v hlavní roli Emilie Marty.
Festival v Brně trvá do 28. listopadu. Další událostí by mohlo mimo jiné být hostování divadla z Essenu s Bergovou operou Lulu, v Česku vlastně nehranou.
