Hrabal, pokud je to český autor, odpovídá belgická prozaička Annelies Verbeke (1976) na otázku, zda má nějakého oblíbeného českého autora.
"Četla jsem v angličtině jeho Ostře sledované vlaky. A také jsem kdysi četla některé věci od Václava Havla, ale patrně jsem to udělala moc brzy, protože jsem si z toho příliš neodnesla."
Annelies Verbeke přijela do Prahy, aby představila svůj debutový román Spi! z roku 2003. Jen v Belgii a Nizozemsku se jej prodalo již sedmdesát tisíc výtisků. Nyní román v českém překladu Jany Pellarové vydalo nakladatelství Kniha Zlín.
HN: Jak se vám dnes v noci spalo?
Ráno jsem letěla z Belgie, takže jsem spala velice špatně, protože jsem věděla, že už v pět musím být na letišti.
HN: Ptal jsem se samozřejmě proto, že oba hlavní hrdinové vašeho románu Spi! trpí nespavostí.
Chtěla jsem především napsat román o člověku, který trpí velikým vnitřním neklidem, a nespavost byla v tomto směru nejlepším řešením. Já sama jsem také prožila několik nocí beze spánku, ale musím říci, že mě překvapilo, jak je podle ohlasu čtenářů tato porucha aktuální záležitostí, a dokonce se domnívám, že ze značné části vděčím za úspěch knihy právě tomu, že mnoho lidí tímto problémem trpí.
HN: Ona také nespavost plodí čtenáře, že?
Ano, ale od mnoha lidí jsem také slyšela, že ač jinak spí dobře, kvůli mé knize se nevyspali.
HN: Tím, že vaši hrdinové trpí nespavostí, jste se ale připravila o velmi rozšířenou součást románů, totiž o popisy snů.
To je pravda, to jsem si sama na sebe nachystala past... Téma snů je totiž mým oblíbeným a naplno se to ukazuje v nejnovější knize Zachránit ryby, která má mimochodem také brzy vyjít česky. Ve Spi! jsem to ale musela vyřešit jinak, proto Benoit trpí v důsledku nespavosti takovou psychózou, že už přestává rozlišovat mezi realitou a pouhými představami.
HN: Proč jste si za motto románu zvolila úryvek z písně Night in od anglické rockové skupiny Tindersticks?
Tehdy se mi líbili a myslím, že tato druhá deska, z níž písnička pochází, je dodnes jejich nejlepší. Po vydání románu mi díky tomuto mottu jedny noviny dokonce nabídly, abych se zpěvákem Stuartem Staplesem udělala rozhovor, což mě velice potěšilo.
HN: Román Spi! vyšel v roce 2003. Jak moc máte svůj debut po těch letech ráda?
Mám ho pořád ráda, myslím, že by bylo smutné, kdyby spisovatel musel po letech říci, že se mu jeho kniha nelíbí. Dnes už jsem samozřejmě ale někde jinde, jak autorsky, tak lidsky. Byla to tehdy doba vnitřního nepokoje, strachu jít spát, protože mezitím mi může utéci něco, co by mohlo být pro můj život podstatné. Tenkrát jsem také spíše psala scénáře, nedařilo se mi s nimi ovšem prorazit. Román byl takovým tajným projektem, protože jsem ještě nebyla "spisovatelkou".
HN: Ve vašem románu je naznačena nutnost volby mezi takzvaným normálním životem a - dejme tomu - tím moderním, který však často vede k tomu, že lidé žijí osaměle, protože se nechtějí přizpůsobovat a vázat. Tehdy jste se svými postavami přikláněla k druhé možnosti. Změnilo se něco i v tomto směru?
Tím, že jsem spisovatelka, tak myslím, že nemám jinou možnost než tu druhou. Tedy poněkud netradiční život, za nějž se ovšem draze platí. Hranice mezi normálností a nenormálností, a co to vůbec znamená, to je téma všech mých knih. Mí hrdinové jsou nějak výjimeční či úchylní, jak chcete. To je na jedné straně vede k tomu, že dokážou něco, co jiní nikoliv, ovšem na druhou stranu tato úchylka může být i nebezpečná, toho jsem si dobře vědoma - víme, že to může skončit i tak, že pak člověk vezme pistoli a začne střílet kolem sebe.
HN: Ve Spi! je také motiv Rubikovy kostky, toho, že ji někdo dokáže složit pouze tak, že sloupne a přeskupí nálepky s jednotlivými barvami. Povedlo se vám ji někdy regulérně složit?
Ne, mně se to nikdy nepovedlo a v poslední době jsem se už vzdala naděje, že bych to ještě někdy dokázala... Rubikova kostka je v knize určitým symbolem toho, jak se snažíme skutečnost znásilnit ve svůj prospěch.
HN: A co hrdinka vašeho nejnovějšího románu Zachránit ryby - spisovatelka, která se vrhne do ekologických aktivit?
Ta se snaží tímto způsobem překonat hlubokou bolest. Uvědomuju si, že je tato románová konstrukce trošku nereálná, protože psaní je povolání, od kterého se nedá utéci... Ovšem na druhou stranu, já jsem také naštěstí nikdy tak palčivou bolest nezažila.
