Je to "dívka mimořádně krásná v své dívčí svěžesti a mimořádně bystrá v svých rozhovorech a rychlých a nedbalých glosách, projevujících vzdělanost a ducha," rozplýval se v roce 1937 o Adině Mandlové redaktor Kinorevue.
Elegantní herečka s vyzývavým pohledem "barových" očí, ledabylým úsměvem a koketně ironickou dikcí málokdy hrála hlavní role, přesto naplňovala představy o mezinárodní filmové hvězdě víc než její kolegyně. Že se jí nestala, zavinila tragická doba, hereččina rozmařilá lehkovážnost a "revoluční" závist a zášť.
Nejzářivější ženská hvězda v dějinách české kinematografie se narodila 28. ledna 1910 v Mladé Boleslavi ve středostavovském prostředí. Její otec, inspektor c. k. státních drah, měl tři syny a dcerku Jarmilu, již překřtil na Adinu podle postavy z opery Nápoj lásky.
Rozmazloval ji jako princeznu a zdeformoval tím její vztah k mužům, od nichž pozornost přijímala jako samozřejmost.
Princezna špatných mravů
Chytrá, ale umíněná a přezíravě se chovající dívka po otcově smrti v roce 1917 ztratila své výsadní postavení v rozhárané rodině. Kvůli "špatným mravům" ji vyloučili z reálky. Vyhazov ji pak čekal i z dívčího lycea v Paříži, kde se vzdělávala i na Sorbonně, po večerech ale pózovala nahá malířům a flámovala s místní bohémou.
Po roce v Mladé Boleslavi znuděná dívka utekla do Prahy, kde začala pracovat jako manekýnka v salonu Ulliho Rosenbauma. Když se jí naskytla možnost ztvárnit jednu z tančících a zpívajících "girls" v druhořadé operetce Děvčátko, neříkej ne! (1932), nikoho nenapadlo, že se nemotorně pohybující dívka jednou stane nejobsazovanější českou herečkou.
První kroky před kamerou jí otevřely dveře do pražských kaváren i bohémské společnosti, kam ostrovtipnou krásku uvedl Hugo Haas. Mandlová se totiž stala jeho Titinkou, což - jak vzpomíná ve svých memoárech Dneska už se tomu směju - bylo univerzální jméno jeho milenek, jež slečny dědily.
Haasova Titinka
Haas se postaral o její první úspěch v situační veselohře Život je pes (1933). Mandlová s ním natočila celkem sedm filmů, v nichž hrála moderní duchaplné dívky či zhýčkané mondénky.
Díky komedii Mravnost nade vše (1937), v níž v roli "zošklivěné" profesorské dcery prokázala i komediální talent, se zbavila závislosti na Haasovi a odstěhovala se od něj. U filmu se stala jednou z nejzaměstnanějších hereček. Jen v letech 1937 - 1938 hrála v šestnácti titulech, ač mnohé označila za "saláty" - kusy, jimiž si vydělávala na luxusní byt na nábřeží v Hlaholu.
Natočila ale i několik věcí, v nichž prokázala dřímající dramatické schopnosti (nenávistná německá ošetřovatelka ve snímku Poručík Alexandr Rjepkin, 1937). Především ale zazářila ve Vávrově filmu Panenství (1937) po boku Lídy Baarové.
Nebylo to však naposledy, co ve vedlejších rolích protřelých cynických žen "přihrávala" svým kolegyním, jakými byly Hana Vítová (Noční motýl, 1941) či Nataša Gollová (Okouzlená, 1942), přitom ale dokázala strhnout pozornost na sebe.
Přítelkyně Krvavého psa
V roce, kdy nacistické Německo nad okleštěným státem vyhlásilo protektorát, dosáhla ctižádostivá herečka všeho, po čem toužila: měla "práci, kterou milovala, popularitu, jež jí lichotila, i milence s nevyčerpatelnou kapsou, která se štědře rozevírala".
V roce 1939 natočila svoji nejslavnější komedii Kristian, v níž pod vedením Martina Friče s oslňující grácií, umocněnou modely ze salonu Hany Podolské, ztvárnila "nebezpečnou dámu" velkého světa.
Otakar Vávra ji poté ve filmech Kouzelný dům (1939) a Pacientka dr. Hegla (1940) nabídl role, jež potvrdily její schopnost civilně vykreslit portrét psychologicky složitých figur.
Režisér lidových komedií Vladimír Slavínský pro ni v roce 1940 napsal scénář k veselohře Přítelkyně pana ministra jako reakci na fámu, že má poměr se státním tajemníkem úřadu říšského protektora K. H. Frankem.
Na rozdíl od filmové sekretářky, jíž klevety přinesou štěstí, Mandlové pomluva o vztahu s "Krvavým psem" způsobila strádání. Ačkoli s německými obdivovateli do postele chodila. Nešlo ale o nacistické prominenty, nýbrž o muže, z nichž měla prospěch.
Pětačtyřicet českých snímků
Její kontakty s okupanty některým kolegům zřejmě občas i pomohly, zároveň však s až kurtizánskou pragmatičností využívala toho, že bude "hezká ještě tak pět let". Obdobná slova nechal režisér Vávra z jejích úst zaznít ve znamenitém dramatu Šťastnou cestu (1943), kde ztvárnila tragickou postavu vydržované prodavačky. Krátce po jeho dokončení malíř Zdeněk Tůma, za něhož se zbrkle vdala, spáchal sebevraždu.
Posledním, pětačtyřicátým českým snímkem Adiny Mandlové se stalo melodrama Sobota (1944). Tou dobou byla těhotná se svým divadelním partnerem, komunistou Vladimírem Šmeralem. Do něj vkládala naděje. Když zjistila, že nehodlá opustit židovskou manželku, zhroutila se a koncem roku 1944 porodila mrtvou holčičku. Pak už jen flámovala a čekala na konec války.
Stejně jako povětrná žínka ve filmu Cech panen kutnohorských (1938) se i její představitelka hned po osvobození octla na pranýři. Pro samozvané soudce, z nichž mnozí měli máslo na hlavě, se právě herci stali exemplárním terčem pomstychtivé nenávisti.
Za styky s nacisty a nepřístojné občanské chování byla Adina Mandlová uvězněna na Pankráci. Byla viněna i z toho, že hrála v německých filmech, ač se objevila jen v apolitické komedii Svěřuji ti svou ženu (1942).
S cejchem kolaborantky
Pro nedostatek důkazů byla herečka z vazby propuštěna, nicméně s veřejným cejchem a doživotním vyloučením z uměleckých kruhů. Bezútěšnou situaci vyřešila účelovým sňatkem s českým pilotem RAF s britským pasem a v roce 1948 odjezdem do Velké Británie.
V cizině se opakovaně snažila restartovat kariéru na divadle, ve filmu i v televizi, ovšem přetrvávající špatná reputace, jazyková bariéra i onemocnění tuberkulózou jí ale trvalý návrat k milované profesi znemožnily. Vinou protestů jejích žárlivých kolegyň sešlo v roce 1966 také z jejího plánovaného comebacku v muzikálu Hello Dolly v Hudebním divadle v Karlíně.
Šťastná nebyla ani v soukromí. Ač tvrdila, že je "rozený svobodný mládenec", ještě dvakrát se vdala. Teprve čtvrté manželství s homosexuálním módním návrhářem Benem Pearsonem jí po bouřlivých letech vneslo do života přátelství a klid. V roce 1967 se přestěhovali na Maltu, kde žili až do manželovy smrti.
Své poslední měsíce se herečka, jejíž soukromé osudy překonaly i nejdramatičtější příběhy jejích filmových postav, rozhodla prožít ve své vlasti v ústraní dobříšského zámku. Zemřela 16. června 1991 v Příbrami.
