Postava nejslavnějšího detektiva všech dob Sherlocka Holmese, jenž řeší zapeklité případy ve čtyřech románech a v šestapadesáti povídkách sira Arthura Conana Doyla, je zároveň i nejčastěji zfilmovaným hrdinou.
Podle Guinnessovy knihy filmových rekordů se geniální i marnivý mistr dedukce objevil na stříbrném plátně již více než dvěstěkrát, nepočítaje v to tisícovku televizních a rozhlasových adaptací. Ani nejnovější film, který natočil režisér Guy Ritchie, nemění nic na tom, že nejlepším představitelem Holmese zůstává Jeremy Brett.
Salonní hrdina v černobílém
Filmová kamera nonšalantně podivínského detektiva prvně zachytila již roku 1900 v sotva minutové skeči Sherlock Holmes Baffled (Zmatený Sherlock Holmes).
V dobách němé kinematografie vznikly desítky holmesiád různé kvality i délky, mezi nimiž zaujal film se slavným divadelním holmesovským hercem Williamem Gillettem (1916), sedmačtyřicetidílný britský cyklus s Eillem Norwoodem (1921 až 1923) a celovečerní americká verze s Johnem Barrymorem (1922).
Po nástupu zvukového filmu si diváci zamilovali Arthura Wontnera (v letech 1931 až 1937 natočil pět filmů), neboť se podobal původním ilustracím ve The Strand Magazine.
Jeho slávu však v roce 1939 ukončila atmosférická verze Psa baskervillského s Basilem Rathbonem. Ten neomylného hrdinu obdařil ostře řezanými rysy, orlím nosem i elegantně příkrým jednáním. Společně s Nigelem Brucem (jenž ztvárnil nedůvtipného Watsona) se během dalších sedmi let v této roli objevil ještě třináctkrát.
Ačkoli studio Universal během války "salonní" detektivky zaktualizovalo (Holmes několikrát bojuje s nacistickými špiony), černobílá série se skvěle sehranou hereckou dvojicí zůstává nezapomenutelná.
Na baskervillských blatech
Po skončení války ve filmu započal holmesovský "Velký hiát", přerušený až rokem 1959. Tehdy v britském studiu Hammer, specializujícím se na fantaskní "gotické" horory, vznikla barevná verze Psa baskervillského. Holmese v ní ztvárnil Peter Cushing jako vrtošivého rtuťovitého excentrika s pichlavě pronikavýma očima.
Stejnou roli si Cushing zopakoval ještě v roce 1968 v šestnácti dílech série BBC a na sklonku kariéry i v detektivce Maska smrti (1984). V hammerovské verzi Psa baskervillského sira Henryho hrál Christopher Lee, jenž sám třikrát ztvárnil Holmese (nejlépe ve filmu Sherlock Holmes a náhrdelník smrti z roku 1962), ale i jeho bratra Mycrofta (Soukromý život Sherlocka Holmese z roku 1970).
V průběhu šedesátých a sedmdesátých let se postavy Doylových románů začaly přesouvat na televizní obrazovky. A když už se objevily ve filmu, šlo o komediální verze či o nekanonické příběhy, v nichž se dvojice musela - jako ve filmech Studie strachu (1965) s Johnem Nevillem či Vražda na úrovni (1978) s Christopherem Plummerem - vypořádat třeba s Jackem Rozparovačem.
Velmi zdařilá jedenáctidílná kanonická série Dobrodružství Sherlocka Holmese a doktora Watsona (1979 až 1986) se nečekaně zrodila v sovětské televizi. Vasilij Livanov za svůj vytříbeně intelektuální portrét Holmese získal čestné místo i v muzeu na Baker Street.
Holmesova smrt
Pokus oživit holmesovský cyklus na plátně na začátku osmdesátých let, kdy vznikly dva filmy s Ianem Richardsonem (Pes baskervillský a Znamení čtyř, oba 1983), zůstal nenaplněný.
Zato britská televize Granada zahájila sérii (1984 až 1994), ve které Jeremy Brett vytvořil "definitivní" podobu Sherlocka Holmese, ve srovnání s jeho předchůdci mnohem úsečnější, uštěpačnější, ale i melancholičtější.
Náhlá Brettova smrt však věrně převyprávěný cyklus, zahrnující šestatřicet padesátiminutových epizod a pět celovečerních filmů, znemožnila dokončit. V jeho stínu zůstaly všechny následující, byť spíše ojediněle se objevující holmesovské filmy.
Žerty na účet mýtu
Již v němé éře vznikla řada filmů, jež si z nesmrtelného detektiva a z jeho vztahů s Watsonem tropily žerty. Mezi zdařilejší parodie patří britský film Není Sherlock jako Holmes (1988), v němž Michael Caine ztvárnil opileckého herce najatého, aby předstíral, že je detektiv.
Slavný mýtus vtipně pootáčí i mysteriózní dobrodružství Pyramida hrůzy (1985) uvádějící na scénu "mladého Sherlocka Holmese".
Detektiv v Česku
Odlehčené variace holmesiád vznikly také v Čechách. V roce 1932 detektivovi tvář propůjčil Martin Frič v nepříliš "stylové" veselohře Lelíček ve službách Sherlocka Holmese (její režisér Karel Lamač čtyři roky poté natočil v německé produkci Psa baskervillského).
Krimikomedie Touha Sherlocka Holmese (1971) s Radovanem Lukavským si pohrává s detektivovými hudebními ambicemi. Jako "strašidelná detektivní komedie" byla koncipována také televizní adaptace kanonické povídky, přejmenované na Šplhajícího profesora (1992). Velkého detektiva v ní ztělesnil Viktor Preiss.
