Béčková chvála pohanství: Přichází zábavně laciná Libuše

Anketa

Chodíte do kina i na filmy, které baví kouzlem nechtěného?

Ano

33%

Ne

67%

Hlasovalo 27 čtenářů

Do českých kin přichází americko-český film Kněžna Libuše, zpracovávající české pověsti. Mytická postava českých dějin se zde proměnila ve zlatovlasou bosorku s andělskou tváří, jež po smrti svého otce Kroka úplněk co úplněk potají cválá na oři za svým "otrhaným" milencem Přemyslem Oráčem.

Jejich lásku nevraživým okem sleduje zhrzená divoženka Vlasta, která poté, co Přemysl začne vládnout železnou patriarchální rukou, rozpoutá dívčí válku.

Za víc než stoletou existenci české kinematografie nebyl příběh kněžny Libuše - s výjimkou Trnkova loutkového filmu Staré pověsti české z roku 1952 a televizní inscenace opery Bedřicha Smetany z roku 1974 - zfilmován.

V Americe pracující německý režisér Constantin Werner při natáčení legendy o "pohanské královně" - jak zní originální název filmu - ale nevycházel ani z Kosmovy Kroniky české, ani z bájetvorného pojetí Aloise Jiráska. Inspirovala jej údajně divadelní hra Clemense Brentana Založení Prahy z roku 1815 a drama Franze Grillparzera Libussa z roku 1844.

Založení Prahy a zrod dynastie Přemyslovců režisér chápe jako zánik starých "dobrých" pohanských časů, ale i věku ženské, přírodě blízké moudrosti v mužském světě válek a mamonu.

V příběhu došlo - ve srovnání s Jiráskovou verzí - k řadě změn. Některé nejsou podstatné (Přemysl, jenž je spíše mastičkářem než oráčem), tou zásadnější je ovšem těsnější provázání legendy o slovanské kněžně s pověstí o dívčí válce a z Grillparzerovy hry převzatý milostný trojúhelník, tvořený Libuší, Přemyslem a Vlastou. Amazonka divého zjevu totiž tají lesbickou vášeň k Libuši a zároveň spí s Přemyslem (ve filmu je nevěrný téměř každý každému). 

Motiv dívčí války je na Libušinu legendu ale roubován křečovitě a vinou toho je ve druhé části filmu titulní postava odsouvána na vedlejší kolej. Potenciálu dívčí války přitom tvůrci zdaleka nevyužívají (epizoda o Ctiradovi a Šárce se omezuje na nahatou dívčinu ležící v lese). Zároveň není blíže objasněno, proč a jak bojechtivá Vlasta shromáždila družinu krvelačných sufražetek (podle mytologie se dívky chopily meče a luku až poté, co "Libuše odešla do návi").

Krtci a vypelichaní sokoli

Pověst o kněžně Libuši je mýtus, který může být interpretován různými způsoby. Tvůrci filmu se sice vyhýbají nesmyslné hollywoodské snaze zrealističtit starosvětské epické příběhy plné nadpřirozených jevů, čar a kouzel, chrabrých činů i nesmrtelných lásek (viz filmy Král Artuš nebo Tristan a Isolda).

S ohledem na nízký rozpočet 1, 3 milionu eur ale nemohli natočit ani výpravnou historickou fantasy: ve filmu se neobjeví ani Vyšehrad, ani Děvín, o nadpřirozených zjeveních se jen hovoří.

Kněžna Libuše působí jako laciný film, který by v minulosti zamířil rovnou na video nebo do vysílání kabelových sítí. Kromě nedomyšleně zkompilovaného scénáře a kašírovanosti akčních scén (včetně souboje mezi Vlastou a Přemyslem, nahrazujícího masový bitevní výjev) jej těžce devalvují herecké výkony.

Není důležité, že Libuši hraje Čechoameričanka, Přemysla Maďar, Vlastu Chorvatka a Tetu Ukrajinka (film se točil v Čechách, takže v něm menší role ztvárnili i Pavel Kříž a "nezbytný" Marek Vašut), ale že typově naprosto neodpovídají ranému středověku ("emo" vzhled Tety by se hodil spíš do upírského hororu).

Snímek ztroskotává i na jejich teatrálně předramatizovaném hereckém projevu, umocněném šroubovanými, nechtěně komickými promluvami v angličtině (Kazi ekologicky štká nad zkázou "kmenů tisíciletých dubů, hadů, krtků a vypelichaných sokolů").

Kněžna Libuše je až zábavně nepovedený film, zneuctění české historie však nikoli. K tomu dochází spíše během opravy nejstaršího mostu ve městě, jemuž Libuše kdysi věštila slávu dotýkající se hvězd.