Leonard Cohen v Praze představí své krystalicky čisté písně

Ne každý z obdivovatelů kanadského písničkáře Leonarda Cohena rozumí anglicky, a přesto chápe a vnímá alespoň podvědomě obsah jeho písní. Tak silné jsou. Můžeme se o tom přesvědčit na jeho druhém pražském vystoupení tuto sobotu v O2 Areně. Jeho Pražené mu budou zase rozumět.

Východoevropská country

Dejme stranou kouzlo písničkářovy osobnosti a zaměřme se na to, co dělá jeho hudbu tak nenapodobitelnou. Výsadou Cohenových písní je jednoduchost. Tou stojí už čtyřicet let v protikladu proti příliš komplikovaným hudebním strukturám - nejdříve proti avantgardnímu rocku a dnes dokonce proti stále složitějšímu střednímu proudu.

Jednoduchost ale neznamená primitivismus. Naopak, je to svým způsobem vrchol dokonalosti a srozumitelnosti, čistoty a průhlednosti. Člověk může říci, že je v tom něco z Cohenova buddhismu, ale spíš je to tím, že jeho písně vycházejí z toho, co jako kluk nejraději poslouchal a co i zkoušel hrát z country padesátých let. Tehdejší éra vyjevila jak první velké americké písničkáře, tak pěvce sladkých srdceryvných balad. Jak Bob Dylan, tak Cohen vám řeknou, že Hank Williams byl pro ně génius. Jeho vliv je přítomen v silných melodiích i v srdcebolu, který dělá Cohena tak atraktivním pro ženské publikum.

Country, byť moderně střižené, by nebylo natolik atraktivní, kdyby do něj nevstoupila východoevropská lidová hudba. Cohen pochází z rodiny židovských přistěhovalců, kteří přišli do Kanady z míst, kde se prolínalo několik kultur, z Litvy a Haliče. A country je houba, která do sebe snadno vsákne melodie "východního blues" z Maďarska, Ukrajiny i Rumunska.

Andělské hlasy

Cohenovy písně jsou plné andělů. Andělský dojem vyvolávají i jejich aranžmá. Už od první desky jsou totiž jeho písně postaveny na kontrastu temného basbarytonu a jasných ženských hlasů. Zvláště teď, kdy Cohen víc recituje než zpívá, to vyvolává dojem až k zemi skloněného poutníka, který rozmlouvá s božími posly.

Andy Warhol prý kdesi tvrdil, že Cohena k tomuto principu inspirovala zpěvačka Nico, když se básník potloukal kolem newyorské Factory. Může být, i když temný hluboký hlas Nico spíš připomíná anděla smrti než sladkou slavičí náruč.

Už neznámé sboristky, které zpívaly s Cohenem na prvních deskách, hrály v jeho písních velkou roli. Až teprve kolem roku 1973 se nejdříve v Cohenově koncertním ansámblu objevila do té doby neúspěšná zpěvačka Jennifer Warnesová (tehdy ještě pod jménem Warrenová) a koncepci andělského vokálu dala definitivní formu, z níž vycházejí všechny nástupkyně. Její hlas můžeme v mistrovské podobě slyšet na druhé nejslavnější Cohenově písni Hallelujah.

Cohen bez Cohena

Koncem osmdesátých let pronikli do Cohenovy přízně dva další andělé, Havajanka Anjani Thomasová a soulově laděná zpěvačka Sharon Robinsonová. Obě se starají o Cohenovy desky nejen jako vokalistky, ale stále více jako hudebnice, producentky a dokonce také jako autorky hudby.

Spolupráce s Cohenem se jim bohatě vrací v jejich sólové kariéře. Anjani Thomasová má na svém kontě několik desek, které se pohybují v cohenovském světě stylizovaného country šansonu, ale s lehkým jazzovým nádechem. Na výtečném albu Blue Alert z roku 2006 zhudebnila Cohenovy neznámé básně a podařilo se jí nevídané - Cohenova deska bez Cohena.

Zpěvačku Sharon Robinsonovou jsme mohli vidět v souboru, který Cohena doprovázel při jeho prvním pobytu v Praze v roce 2008. I ona je producentkou Cohenových desek a spoluautorkou posledních písní. Má těžký úkol, protože Cohen je víc nezpěvák, než byl před čtyřiceti roky, kdy se poprvé objevil na světové hudební scéně. A je podivuhodné, jak Robinsonová dokáže starému pánovi zkomponovat a zaranžovat písně tak důstojně, aby nikomu ani nepřišlo, že na pódiu před ním stojí pětasedmdesátiletý muž.