Roxette se vrátí. A zatím se u jejich hudby lidé milují

Řekne-li se Švédsko, vybaví se Volvo, Ikea, povídky o dětech z Bullerbynu nebo křestní jméno Bjorn. A také Abba a slavná popová skupina Roxette. Skladatel a kytarista Per Gessle sice již dosáhl padesátky, ale vzezřením a především hlasem je neuvěřitelně mladý. V rozhovoru pro HN mluví o tom, jak se píší milostné balady s pátým křížkem, o popularitě (anglofonní) švédské hudby i tom, jak „předali hudební pochodeň dál“.

Exkluzivní rozhovor redaktora HN Petra Viziny s Perem Gesslem vychází v pátek 20. 3. v příloze Hospodářských novin Víkend. Plnou anglickou verzi si můžete poslechnout už nyní ZDE.

HN: Prodali jste padesát milionů desek. Kdyby měly kapely své epitafy, co by tam jednou měli napsáno Roxette?
 
To tedy nevím... Třeba tohle - když jsme vydali první desku s výběrem hitů, pojmenovali jsme ji Don’t Bore Us, Get To The Chorus (Nenuďte nás a zazpívejte refrén). I když to je v jistém smyslu arogantní název, strašně se mi líbil. Sice se podle něj zdá, že jediné na čem záleží je chytlavý refrén, ale ten název dobře vystihuje hudební epochu šedesátých let, z které vycházím, dobu singlů a hitů. To k nám patří.
 
HN: Říká se, že máte v šuplíku pár písniček pro Roxette. Jestli je to tak, co s nimi budete dělat?

Nemůžu nic slibovat, ale podle mě se Roxette v budoucnu vrátí. Záleží jen na Marii, jen ji nechci k ničemu tlačit. Koncem loňského roku byla hostem na turné s osmnácti koncerty po Švédsku a měla velký úspěch. Pomalu ale jistě se jí po pódiu začíná stýskat. Možná koncem letoška, možná začátkem příštího roku, dříve nebo později budou Roxette pokračovat.
 
HN: Odmlčeli jste se v roce 2002, když Marii Fredrikssonové zjistili rakovinu mozku. V čem ji podle vás boj s těžkou nemocí změnil?

Doktoři jí dávali pětiprocentní šanci na přežití, podle toho, co jsem slyšel. Přijde mi fantastické, že je stále tady. Je jasné, že věci, jaké si Marie prožila, člověka změní, včetně hodnot a přístupu k životu. Je stále vynikající zpěvačka, rozhodnutá pokračovat, nemoc ji ale hluboce změnila.

HN: Vám je padesát, předpokládám, že například milostné balady píšete jinak než v devatenácti…

Změna spočívá v tom, že umíte psát líp, znáte víc triků, máte bohatší slovník. Nevýhoda naopak je, že v sobě máte míň zvědavosti. V devatenácti je před vámi nekonečně možností, otevřená kniha. Jenomže jakmile se vám něco povede, příště už musíte dávat pozor, abyste se neopakoval. Tak to bývá u všech umělců, kdykoliv U2 přijdou s novou baladou, všichni ji budou srovnávat s jejich skvělou písničkou One.
 
HN: Kapela jako dvojice zpěvačky a hudebníka byla kdysi dost oblíbená, kromě váš existovali Cocteu Twins, Eurythmics či Yazoo, dnes jsou slavní třeba rockoví White Stripes, bubenice s kytaristou. Máte dojem, že jste ten soběstačný dvojčlenný model zpopularizovali?

Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlel. S Roxette jsme měli skvělou kariéru, spíš ještě máme, protože nás často hrají v rádiích. Ale nepřišli jsme s ničím převratným, vyšli jsme z kořenů rockové a popové hudby a jen jsme „předali pochodeň dál“, stejně jako Abba.
 
HN: Skandinávská a zvlášť švédská hudba je teď nesmírně populární, nejen pop, ale i indie rock nebo jazz. Jaký dojem z toho máte coby jeden z domácích?

V USA mám na stanici Sirius Satellite Radio každou středu rozhlasový pořad, vždycky po tématické hodině, kterou připravuje Bob Dylan. Nedávno jsem si všiml toho, co říkáte – z téhle země vychází tolik zajímavé hudby, že z ní není těžké sestavit týdně tříhodinový program. Samozřejmě nám pomáhá, že většina Švédska mluví slušně anglicky, což třeba v Německu není nutné, protože němčina je rozšířený jazyk. A když jsem o švédské hudbě mluvil s Bennym z Abby, tvrdil, že většina naší hudby je silně melodická, což podle něj vychází ze švédské lidové hudby.
 
HN: Roxette u nás hráli, vy sám tu máte sólový koncert poprvé 23. dubna v Praze. Přijde zlomek publika, protože vaše jméno tak známé není. Nevadí vám to?

Dobře si to uvědomuju. Znají Roxette, ale ne Pera Gesslea, na Roxette by přišlo šest nebo osm tisíc lidí, na můj koncert desetina. Při hudbě, kterou jsem napsal, se lidi po celém světě milují nebo vychovávají děti, znají ty písničky zpaměti, ale nevědí, kdo jsem. Tak to prostě je.