Je to jisté: Prodigy umřeli

Jedna z nejvlivnějších kapel devadesátých let nedokázala potvrzení o svém úmrtí oddálit. The Prodigy hibernovali už po vydání předchozího alba Always Outnumbered, Never Outgunned, ale druhou šanci si zaslouží každý. Jejich forma je sice stoupající, což potvrzuje i fakt, že nový singl Omen v Británii získal čtvrté místo, což znamená nejlepší výsledek od Breathe z desky Fat Of The Land, který v roce 1996 skóroval na čísle jedna. Ani to však nestačí na desku, která by vedle desek, které pro pop music něco znamenaly, nepůsobila komickým dojmem.

Retro šílenství je v plném proudu - to je první věc, která může pozitivnímu přijetí desky pomoci, druhou je, že se fanoušci svých legend neradi vzdávají a jen výjimečně se nechají přesvědčit, že jejich modla ztělesňuje sádrového muzeálního panáka. Jenže nahé retro má šanci uspět jen za předpokladu, že nové písničky sice nejsou inovativní, ale jsou silné a intenzivní. Když kapela, kterou kdysi definovala zloba a děsivé škleby, začne hrát v jádru uhlazeně, a drsně pouze na povrchu, je třeba se ptát, jestli má její fungování další smysl. Podobně je na místě se za myslet nad tím, co dělá v jedné ze skladeb bubnující Dave Grohl (ex-bubeník Nirvany, dnes Foo Fighters).