Gyumri: Dokument z místa, kde duše mrtvých žijí v tělech nově narozených

RECENZE+GALERIE Smrt blízkého rozevírá prázdnotu. Pocit chybění a neúplnosti. Lidská psychika se po takovém otřesu snaží opuštěné místo všemožnými způsoby zaplnit, aby mohla ještě smysluplně žít. Freud tomuto složitému postupu říkával "práce truchlení", jež má tolik strategií, kolik je smutnících.

Dokumentaristka Jana Ševčíková se vydala stopovat tyto osobní psychické postupy do daleké Arménie, do města Gyumri, které před dvaceti lety postihlo ničivé zemětřesení, při němž zemřely desítky tisíc lidí, třetina z nich dětí. Gyumri také dalo název filmu, který jako jediný český snímek zavítal na letošní filmový festival v Benátkách.

Mrtví mají náhradníky

Ševčíkové se na arménské půdě podařilo najít specifický způsob náhrady zemřelých: má totiž nejen psychickou, nýbrž i fyzickou podobu. Mnoho rodičů v Gyumri se vyrovnalo se smrtí dětí tím, že si jednoduše pořídili dítě nové. Někteří nově narozeným dali i stejná jména, a jejich noví potomci jsou dodnes přesvědčeni, že duše zemřelých bratrů a sester zůstává v jejich těle s nimi.

Mystický rozměr této zkušenosti dokládají výpovědí "náhradníků", režisérkou řazené do vzorové skládačky, v níž se postupně odhalují podstatné odlišnosti jednotlivých případů. Život dětí, jež se narodily jako výjimečný nástroj útěchy ze smrti, je tímto osudem ovlivněn vždy.

VIDEO: Dokument - Po zemětřesení v Gyumri živí dostali jména mrtvých

Většina z nich vyrůstala s jistým pocitem viny, protože rodiče jejich schopnosti a chování neustále srovnávali s dětmi, které skončily v sutinách budov shozených zemětřesením. Existují i případy, kdy identifikace se zemřelým sourozencem hraničí s přejímáním jiné identity. Toto splývání s jiným paradoxně prodlužuje proces vyrovnávání se smrtí od rodičů na děti, které tuto tíhu nesou s vědomím, že už nikdy nemohou být (v silném smyslu slova) úplně samy za sebe.

Kamera tuto mimořádnou zkušenost předvádí v detailech obličejů vypovídajících. Když jeden z chlapců říká, že duše bratra přebývá v jeho těle, není jeho tvář osvícena nějakou metafyzickou aurou. Působí spíše chladně až mrazivě, jako by chlapec nosil po celý život masku, vytvořenou touhou rodičů po vyrovnání se s nepříjemným a nespravedlivým osudem. Hoch, svěřující se s utěšující fyzickou silou oblečení, jež zůstalo po jeho bratrovi a které si bere na sebe vždy, když je nemocný a když ho něco bolí, vysílá do kamery zvláštní klid, ne nepodobný "odlehčenému" nepřítomnému pohledu hypnotizovaného, který je klidný právě díky tomu, že není "u sebe".

Pod galerií recenze pokračuje dál

 

Další

Jak natočit to, co vidět není

Obličeje těchto dětí kontrastují s podobně "postiženými" vrstevníky, kteří měli to štěstí (nebo smůlu?), že se od duší zmizelých sourozenců odpoutali. Největší kontrast nabízejí tváře rodičů, plné živé radosti nebo vracejícího se bolu. Mohutnost, která různorodě přetváří strast, aby se dalo dál žít, nejsilněji vyjadřuje starý muž, dodnes upřímně přesvědčený o tom, že jeho syn nezemřel a že dodnes žije někde jinde. A také matka, jíž otec po smrti ve snu sdělil, že její syn s nimi v záhrobí či nebi není, tedy: musí žít!

Jana Ševčíková tuto mimosvětskou zkušenost nenechává ve vzduchu. Neplave ve filmu jen tak, ale důsledně, vlastně od začátku je spojena s geniem loci, s duchem Gyumri, starodávného města, obklopeného horami, do jehož těla se navždy vryla jizva zemětřesení. A k duchu místa náleží i duch těch, kteří zde přišli o život.

Gyumri patří k filmům, které se snaží ukazovat něco, co přímo vidět není, přestože cítíme, že to tu je (podobně jako letošní vítěz festivalu dokumentů v Jihlavě Ivetka a hora režiséra Víta Janečka). Vidění, jak ho běžně chápeme, je konstrukce rozumu, zařazování věcí do kontextu.

Snímek Gyumri nezáměrně hledá "věc o sobě" a tu zprostředkovat nelze. Dá se na ni pouze poukazovat, svědčit o ní. Dokumentární film je pro to ideální prostředek, protože je natolik působivý, že nás může přinutit myslet nemyslitelné. Třeba génia loci města Gyumri, místa odkud děti nikdy neodcházejí.

Gyumri. Režie: Jana Ševčíková. Distribuce JSAF. V kinech od 3. 12. 2008

Více o české distribuci ZDE.

PO ZEMĚTŘESENÍ. Když v roce 1988 zahynuly v arménském městě Gyumri během přírodní katastrofy tisíce lidí, byla mezi nimi spousta dětí. Jejich rodiče, pokud přežili, si pak pořídili nové syny a dcery, kterým dali často křestní jména po zemřelých sourozencích. "Náhradníci" nyní vypovídají v dokumentárním filmu Jany Ševčíkové.