Ozvěny Jihlavského festivalu – dokumenty a Panna Marie, nesnesitelný Irák i recidivista René...

V tradičně uvolněném duchu se zakončovací večer jihlavského festivalu nesl i při letošním dvanáctém ročníku dokumentární přehlídky. Oblíbená moderátorská dvojice z divadelního spolku Vosto5 splnila očekávané zadání "být nenuceně vtipným". Na úterním ceremoniálu v Domě kultury bylo rozdáno celkem pět festivalových ocenění.

Pro Cenu diváků si očekávatelně došel aktuální divácký hit René Heleny Třeštíkové. Ocenění v soutěži Česká radost "obhájil" zahajovací film Víta Janečka Ivetka a hora, již od pátečního uvedení unisono pasován na hlavního (a jediného) favorita.

Porotci tento výsledek poeticky opsali slovy: "Čistým způsobem zprostředkoval kontakt s metafyzičnem." K tomu Ivan Martin Jirous způsobem sobě vlastním dodal: "Viděl jsem v tom filmu nepředstavitelnou religiozitu, cosi bytostně potřebného v naší ateistické zemi."

RECENZE "Ivetky" na konci článku.

Porota této sekce ještě prostřednictvím čestného uznání zviditelnila čtvrthodinový studentský (ale profesionálně zvládnutý) film Lukáše Kokeše Pokus o duchovní nápravu opraváře televizí Josefa Lávičky v devíti obrazech.

Malé kino pro experimenty

Snímkům nově vzniklé soutěže experimentálních filmů Fascinace pořadatelé letos opatrně vymezili prostor malého sálu kina Dukla, ale pravděpodobně byli fascinováni zájmem diváků, který pravidelně překračoval danou kapacitu. Porota této sekce vybrala z více než čtyřicítky příspěvků devítiminutový snímek rakouské režisérky Elke Groenové Noční ticho. Její osobní portrét horského masívu Dachstein, pořizovaný během dvou let, je založen na zrychlené rytmizaci obrazu, který podporuje pečlivě vybraná zvuková stopa.

Nejlepším dokumentem střední a východní Evropy se podle poroty sekce Mezi moři stal smutný film Květinový most od rumunského tvůrce Thomase Ciuleie. Tím největším depresivním zážitkem festivalu se ovšem stal vítězný dokument sekce Opus Bonum Krátké filmy z Iráku.

Po nedávném hraném snímku Gomorra, který nekompromisně míří na domácí neapolskou mafii, se letos další italský tvůrce vybarvil v ostře politickém tónu. Mauro Andrizzi věnoval několik let sběru osobních videonahrávek z irácké válečné zóny a vytvořil devadesátiminutovou koláž, jejíž emoční dopad na diváka je až k nesnesení.

Americkou invazí do Iráku v roce 2003 se tento prostor proměnil v ideální cvičiště pro nejrůznější milice a povstalecké skupiny, financované arabskými státy. Dokument kombinuje záběry z mobilních telefonů či videokamer amerických vojáků, "úspěšné" zásahy povstalců a propagandistická videa (oslavující například Bin Ládina) či osobní záznamy zaměstnanců soukromých firem. Film nutí diváka být neustále ve střehu, podobně jako všechny v Iráku, v nervním bezčasí čekající na další guerillový úder.

TRAILER:
 

Příliš klidný provokatér

Mimo americké režisérské legendy Fredericka Wisemana se nejvýraznější osobností letošní Jihlavy stal Ulrich Seidl. Rakouský tvůrce po pěti letech podlehl opakovaným pozváním organizátorů festivalu, kteří mu letos poskytli prostor tříhodinové Master Class v kině Dukla.

Režisér, jehož fyziologická díla plná drásavé intimity působí velmi provokativně, sám vystupoval překvapivě klidným a sympatickým způsobem.

Svou autorskou metodu přiblížil v bloku tří filmových ukázek. Prozradil například, že před začátkem každého natáčení se vždy odehrávají několikaměsíční schůzky s portrétovanými, při kterých vzniká atmosféra totální důvěry.

Potvrdit účinnost této metody lze ideálně ukázat "striptýzu" rakouského vdovce Seppa ve snímku z roku 1992 Mit Verlust ist zu rechnen (Se ztrátami se počítá):

 

RECENZE:

Ivetka a hora, film o hledání mizející aury

text: Petr Fischer

Fotografie a film jsou původně světelná umění. Pokoušejí se na citlivý podklad zachytit auru, kterou vyzařují věci a lidé. S přemírou otisků se ale tato kouzelná schopnost vytrácí, až zůstávají zhasnuté objekty, které se zdrojem světla přišly o původní sílu.

Ne všichni umělci se spokojí s tím, že to tak je. Někteří - a je jich pořád dost - se pokoušejí ztracenou auru hledat. Opět se s ní setkat, dotknout se jí, alespoň na chvíli.

TRAILER:
 

Dotčena svatostí

Režisér Vít Janeček, vítěz české soutěže na skončeném festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, se o to pokouší ve filmu Ivetka a hora. Jeho úloha je ještě složitější. Film má zachytit auru dívky, dnes už ženy, které se v deseti letech (v roce 1990) zjevila Panna Marie, s níž pak pět let komunikovala. Úkol je dvojí: zachytit, poodhalit auru (charisma) Ivety a skrze ni, snad, najít odlesky svaté bytosti.

Janečkova misijní filmová práce probíhala na několika rovinách. V té první teče proud amatérských záběrů z doby, kdy po setkání Ivety a její kamarádky Katky s Pannou Marií plynuly do Litmanové na východním Slovensku tisíce nadějeplných poutníků. Druhým proudem jsou rozhovory s postupně dospívající Ivetou, vrcholící ve svatebním obřadu.

V prvním proudu je patrná jistá zaraženost malé dívky, jejíž tělesnost i duši uchopila bytost nadlidské podstaty. Iveta není v křeči, ale zdá se, jako by byla uhranuta: obrovskou silou zážitku, zmatkem v myšlení, které neumí pojmově zpracovat hloubku zjevení; tlakem lidí v okolí, kteří chtějí toto mimořádné setkání s matkou Ježíše zachovat i pro sebe, třeba jen tím, že se Ivety dotknou rukou nebo pohledem.

Druhý proud, jenž se v Janečkově díle organicky proplétá s prvním, je ještě dramatičtější, i když na povrchu se neděje víc než Ivetino vyprávění a reflexe. Režisér Janeček sleduje Ivetu v jejím rodném prostředí, ale nechává ji promlouvat i v relativně dlouho trvajících velkých detailech. Tyto chvíle patří k nejsilnějším momentům filmu. Ivetina aura je v nich téměř hmatatelná. Tak jako se kdysi Marie dotýkala Ivety, aby ji v chatě na hoře Zvir ochránila před strachem z neznámého rachotu a šramocení, přenáší se nyní její vnitřní klid skrze film na diváky.

Ivetina aura se koncentruje v lesku očí, ve zvláštním způsobu mluvy, v oněch typických zastávkách či rozjímavých pozastaveních, ale hlavně v barvě hlasu. Jako by právě hlas otvíral (uchem, jež nelze zavřít) dveře do těla a oči pak ve vidění svatého dokonávaly jeho práci.

Nesmíme nic filmovat?

Ivetina každodennost - Janeček ji důsledně propojuje s přírodní scenérií Lubovnianské vrchoviny, naznačuje tím důležitost místa zjevení - tuto koncentrovanou posvátost rozmělňuje. Přesnější by bylo říci, že ji rozřeďuje do všeho, co Iveta dělá.

Janečkův film dociluje dvojího efektu: ve vzácných okamžicích zachycuje auru Ivety (Panny Marie), ale zároveň svědčí i o jejím mizení. Film se stává pohyblivou aurou, energetickým naplňováním a vypouštěním. Je to zázrak, jenž se, jak to u zázraků bývá, může přihodit jen těm, kdo si možnost setkání připouštějí.

"Nesmíme v životě nic filmovat, nesmíme vůbec filmovat život," říká v jedné ze závěrečných sekvencí kněz v Litmanové, které režisér využívá jako mnohoznačného epilogu filmu. Je to ironická výtka za blasfemii, kterou se filmaři dopouštějí tím, že loví do kamery a mikrofonů posvátnou auru Panny Marie (Ivety). A také sugestivní otázka divákům: neodhaluje právě toto rouhání, že filmovat život má bytostný smysl?

Ivetka a hora. Režie: Vít Janeček. ČR 2008. Distribuce Aerofilms. Premiéra 20. 11.

ZJEVENÍ NA HOŘE. Zvir na Lubovnianské vrchovině na severovýchodním Slovensku se v roce 1990 stal místem zázraku. Ivetka a Katka se tu potkaly s Pannou Marií. Jenže na začátku jim nikdo nevěří...