"Nejsem a nikdy asi ani nebudu "revolucionářem", který by své kvality a myšlenky chtěl demonstrovat převratnými, omračujícími činy," říká sedmadvacetiletý hudebník Jakub Hrůša. Jeden z nejperspektivnějších českých dirigentů opouští šéfdirigentské místo u Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně a od příští sezony nastupuje na stejný post u Pražské komorní filharmonie (PKF). Žák zakladatele tohoto orchestru, Jiřího Bělohlávka, chce u PKF podržet vše dobré, na co lze navázat. "A toho je v PKF mnoho," tvrdí.


HN: Ve Zlíně končíte. Podařilo se vám s tamní filharmonií naplnit všechna předsevzetí?

Podařilo se snad využít veškerý pozitivní potenciál, který v orchestru už v okamžiku mého příchodu dřímal, dříve jen možná filharmonikům nebyla dána plná šance jej proměnit. Část hudebníků byla od počátku mé činnosti ve Zlíně vysloveně nažhavena na intenzivní práci, což je pro dirigenta vždy velký dar. Museli jsme ale strhnout i ty ostatní, na kterých byla za léta, kdy se zřejmě nepracovalo s tak velkým "tahem na branku", patrná určitá letargie. Byl bych jistě velký idealista, kdybych si myslel, že mi to vyšlo napříč celým tělesem, ale domnívám se, že se společné dobré dílo podařilo alespoň do té míry, že i ti, kteří třeba ve vnitřním nasazení nejsou v "první linii", to na pódiu nedají znát. Celek pak může působit dobře.


HN: Co nového chcete vnést do PKF?

Jiří Bělohlávek do orchestru zasel především důslednou dennodenní práci s až fanatickým zanícením ke kvalitě detailu. Ta je klíčem k uměleckému úspěchu ansámblu. Můj předchůdce Kaspar Zehnder pak vnesl do orchestru jistou svěžest v podobě odvážnějších dramaturgických kroků. Na to bychom svým způsobem chtěli také navázat, a to i přesto, že jeho pořady šly leckdy snad až trochu necitlivě cestou programového experimentování, lehkého "zkoušení", co všechno je možné abonentům a jiným posluchačům předložit. Chtěl bych se pokusit o trochu větší ohled k přirozenosti předpokládaného přání našeho abonenta. Budu se také muset zabývat otázkou co největší stabilizace faktického života i pracovní a lidské atmosféry tělesa. PKF je obecně prospěšnou společností, a tak se neustále potýká s nejrůznějšími ekonomickými, a tím pádem i s tím spojenými personálními a existenčními otázkami. Toužím po tom, abych pomohl svým hudebním kolegům zajistit pracovní klid a blahodárnou harmonii. Další mé předsevzetí spočívá v rozšíření kontaktů se zahraničními pořadateli a hostujícími umělci. V tomto ohledu hodláme mít větší kuráž než dosud.


HN: Nebude vám v komorním orchestru scházet plný zvuk velkého symfonického tělesa?

V koncepční práci s PKF musí být "komořina" jako princip základním rozměrem. Jako dirigentovi mi to však naprosto nevadí, protože při nejrůznějších, především zahraničních, hostováních, kterých mám množství, většinou řídím velká symfonická tělesa. Ostatně ten fakt komorní práce nevnímám jako handicap, ale naopak jako velkou šanci vlastního uměleckého růstu, jako výzvu dělat ryzí práci, která mnohdy u velkých těles není stoprocentně možná. U komorních orchestrů, pokud je jejich činnost dobře definována, se přímo nabízí možnost pilovat i ty nejmenší detaily.


HN: PKF nahrála i díla raných romantiků, třeba Mendelssohnovy symfonie. Nezasloužili by si takoví skladatelé početnější orchestr?

S tím se dá v mnoha ohledech souhlasit, ovšem komornější provedení staví tato díla zase do jiného světla právě zřetelem k detailu a docilováním větší transparentnosti, ryzosti. A lehce polemicky dodávám otázku, jestli u obliby "masivnějších" pojetí nejde jen o posluchačskou tradici či pohodlnost vnímání, manko v ochotě slyšet tyto skladby z jiného úhlu - ve větším svitu, menším zaobalení.

HN_080703_10.jpg
ZE ZLÍNA DO PRAHY. Jakub Hrůša přechází z postu šéfdirigenta velkého orchestru, zlínské filharmonie, k menšímu tělesu - Pražské komorní filharmonii: Komorní práci nevnímám jako handicap, ale naopak jako velkou šanci, říká.

/Od našeho spolupracovníka/