Martin Huba: Komická opera nabízí zjednodušené řešení

V současné době vrcholí na jevišti historické budovy Národního divadla přípravy komické opery Falstaff italského romantického skladatele Giuseppa Verdiho. Nastudování se ujal slovenský tým  v  čele s režisérem Martinem Hubou. Premiéra se uskuteční 7. května 2008.

Přední slovenský herec a režisér Martin Huba, který je čerstvým držitelem prestižních filmových cen Český lev a Slnko v sieti za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli vrchního Skřivánka ve filmu Jiřího Menzela Obsluhoval jsem anglického krále, se operní režii věnuje teprve několik let...  

HN: Operní režii jste se začal věnovat až v 21. století. K vašemu rozhodnutí vás vedly osobní ambice nebo raný vliv vaší matky, bývalé sólistky opery Slovenského národního divadla v Bratislavě?

Obě pohnutky byly pro mne zásadní. V dětství mne ovlivnila maminka. Velmi rád jsem poslouchal v pokoji její árie. Během dospívání mne začalo lákat herectví, takže jsem se rozhodl pro studium oboru činoherního herectví na Vysoké škole múzických umění a od sedmdesátých let jsem už působil v činohře Slovenského národního divadla v Bratislavě.

Opeře jsem v mládí asi příliš nerozuměl, její míra stylizace mi připadala neupřímná a falešná. Postupem času jsem si začal uvědomovat,  jak způsoby dramatického vyjádření mohou mít různou formu. Dnes mi připadá na opeře fantastické, že je společností lidí, kde úvahy různých lidí spojuje hudební rámec. Srozumitelnost textu má jistě své hranice, ale dodnes mne stále  fascinuje, jak hudební skladatel vyjadřuje složitost situací, ve kterých se všichni ocitají. A právě tato míra stylizace mne začínala zajímat do hloubky a chtěl jsem s operní hudbou pracovat na jevišti, abych ji mohl zhmotnit. Jinak zůstávám činoherním režisérem a hercem. Díky své matce respektuji hudbu a zpěv, ale myslím si, že opera je také o vztazích mezi postavami a ty mne nejvíce zajímají.

HN: V Praze jsme v dubnu viděli v rámci hostování opery SND vaši první operní režii soudobého díla Juraje Beneše The Players inspirovanou Shakespearovým dramatem Hamlet. Málokterý operní režisér by začal svou režijní dráhu soudobým dílem, které bývá poslechově velmi náročné...

Ano, máte pravdu. Opera Juraje Beneše byla pro mne prvním mostem k jevištnímu opernímu ztvárnění. Ideově  byla velmi silná, razantní, expresivní a provokativní. Hamleta jsem skvěle znal, mnohokrát jsem ho hrál a viděl na jiných scénách. Benešova opera mne fascinovala, protože začíná poslední sekundou života Hamleta, kdy mu v kritické chvíli proběhne celý život a tento způsob pohledu na celý Hamletův osud mne dost zajímal, přitahoval a vzrušoval.

Na poslech je opera velmi náročná, protože splňuje kritéria nové hudby a připadalo mi dokonce, že lidé jakoby hledali melodičnost v něčem jiném než v melodii... V životě žijeme  v  harmonii a disharmonii, a podobně to funguje v muzice, která vyjadřuje emoce vztahů mezi postavami. Stylově se mi to zdálo jednotné.

HN: Náročnou soudobou operu jste na poprvé velmi sugestivně jevištně otevřel. Jaký režijní přístup jste k ní  zvolil?    

Příběh jsem otevřel abstraktností. Za výchozí princip jsem přijal dekompozici a vycházel jsem také z úvah Sigmunda Freuda a jeho principu bludných asociací, které člověka napadají bez nějaké kontinuity. Myslím si, že tento princip každý člověk podvědomě pozná. V tomto díle bylo pro mne zajímavější otázky klást, než na ně dávat odpovědi. Ale je pravda, že když člověk přijde do divadla, tak by rád odpovědi na některé otázky dostal.

HN: Vaší druhou operní režií na scéně Slovenského národního divadla se stala komická opera Figarova svatba Wolfganga Amadea Mozarta. V čem vám bylo skladatelovo  vidění opery blízké?

Mozartovy opery jsou protkané genialitou a komplikovanými vztahy komickými i tragickými, zrcadlí jeho osud, který byl neobyčejně intenzívní, extrémní a výjimečný. Jeho hudba je krásná a velkorysá. Samozřejmě svým dílem posunul dějiny hudby o obrovský kus dál a přitom každá jeho opera byla v jeho době téměř na okraji provokace.

Ve svém režijním uchopení činoherním i operním se ale cítím být tradicionalistou a konzervativcem. Moderní aktualizace a posouvání inscenací do atraktivního prostředí sice mohou chvíli fungovat, ale pak většinou komplikují výklad. Jistě, můžete hrát operu Don Giovanni v domě lásky, ale není to můj způsob vyjádření...

HN: Ve své profesi herecké i činoherní jste převážně inklinoval k vážnějšímu repertoáru. Proč vaše třetí Verdiho opera Falstaff je také komická?

Mám rád komedie. V rámci své herecké profese jsem se jich nikdy nebál, i když jsem hrál vážnější repertoár. Je třeba ale dávat pozor, že komická opera nabízí člověku zjednodušené řešení. Do jisté míry mne to baví a doufám, že inscenace opery Falstaff bude rošťácká, poutavá a bude to inteligentní zábava. Hudba této Verdiho opery je překrásná a obdivuji ji nejvíc ze všech děl, která skladatel složil.

HN: Partituru jste nechali v původním rozsahu ?

Ano, opera má optimální délky a problém jejího krácení není tak akutní jak při jiných operách. Dirigent Peter Feranec zůstal při její interpretaci neobyčejně důsledný.

HN: Pracujete s poměrně stabilním týmem lidí. Pro pražské nastudování jste se opět obklopil slovenskými přáteli, ke spolupráci jste přizval scénografa Jozefa Cillera a kostýmního výtvarníka Milana Čorbu. Jak funguje vaše týmová práce?

Známe se už od studentských let a často jsme spolu pracovali. Naše názory se na začátku každé divadelní spolupráce v mnohém liší a to samo o sobě je dobrý základ. Na celé naší práci je možná nejkrásnější prožívání doby, kdy své názory sjednocujeme.

V dramatickém umění, činoherním, hereckém a operním je velmi přitažlivé, že existuje nekonečné množství způsobů vyjádření. Když se divák pak dívá na výsledek naší práce, může nabýt dojmu, že to tak muselo být, ale ve skutečnosti to mohlo vypadat úplně jinak. Kladný hrdina mohl působit záporně, vztahy mohly být rozehrány jinak apod.

Každé dobré dramatické dílo, operu nevyjímaje, má několik vrstev a je na vás, kterou z nich si zvolíte za dominantní. S kolegy se svobodně rozhodujeme, co nás na práci nejvíce poutá a co by mohlo být nejmocnější vrstvou pro dnešek. Je to složitý proces, kterého se rád se scénografem Jozefem Cillerem a s kostýmním výtvarníkem Milanem Čorbou zúčastňuji a doufám, že i oni se mnou.

HN: Koncept opery Falstaff jste postavil na groteskním realismu a užití typů commedie dell´arte. Proč jste zvolil tento přístup a jak ji chcete přiblížit současnému divákovi?

Rozhodli jsme se, že to celé budeme inscenovat ve stylu commedie dell´arte, která nepsychologizuje a má dané typy postav. V opeře se pak dostávají do kanonických vztahů. Operu Falstaff, kterou složil Giuseppe Verdi a Arrigo Boito, je dost odpsychologizovaná. Příběh vychází z  Shakespearových děl, víc z komedie Veselé paničky windsorské než z historického dramatu  Jindřich IV.

Commedie dell´arte vznikla v Itálii a myslím, že vidění našeho tvůrčího týmu je kosmopolitní. Nad italštinou i češtinou je kód, který je společný všem lidem. Jsou to vztahy lásky, žárlivosti a intrik. Téma zasahuje všechny lidi a hudba je širokospektrální, pokud jde o pocity. Věřím, že lidé budou komedii vnímat v rámci své osobní zkušenosti. 

Rozhodli jsme se také vycházet z momentu lidských omezení. Přijme-li člověk omezení, která mu život přináší, získá tím svobodu i nadhled. Omezenost mezilidských vztahů jsme ztvárnili na jevišti voliérou, která samozřejmě má svá symbolická okénka. Je možné z nich ”vyletět”, ale pokud se chce člověk cítit alespoň trochu bezpečně, vrátí se většinou do ní zpět. Pohyb lidí v určitém omezení a konkrétním prostoru symbolické voliéry jsme považovali za přirozený, vždyť i voliéra má svou zákonitost.

Falstaff přijímá své omezení hlavně ve svém fyzičnu. Ženské postavy z komedie Veselé paničky windsorské, které Verdiho opera zachycuje, jsou omezené svými manžely, kteří na ně žárlí a přitom jim nechtějí poskytnout radost ze života. Ženy si udělají radost sami, ale zase v určitém omezení, aby si život nezkomplikovali na dobro. Mezi nimi se na křídlech lásky symbolicky vznáší zamilovaní Fenton a Anetta, doktor Cajus je zase typem člověka omezeného primitivností a bezcharakterností.

Poslední věta sedmi minutové fugy je nádherně prokomponovaná. Přináší výzvu, aby lidé byli opatrní před tím než někoho odsoudí, vždyť všichni jsme možná odsouzeníhodní. Zdá se mi to současné, v závěru vidím masivní odkaz současnosti. Na konci inscenace se umělci vrátí  do svých civilních šatů a lidé doufám pochopí, že s  touto větou souhlasíme v celé její obsahové náplni dodnes. 

HN: Pro hlavní roli důmyslného rytíře sira Johna Falstaffa byli přizváni anglický barytonista Andrew Greenan, který zpíval na nejprestižnějších operních scénách světa v Miláně, New Yorku a Londýně. Alternován bude významným českým pěvcem Ivanem Kusnjerem. Jejich srovnání bude velkým zážitkem.

Jejich příprava a práce s nimi je i pro mne obrovským zážitkem. Každý z nich má svou touhu a ambice, ohromně si obou pánů vážím, protože jeden se nechává inspirovat tím druhým. V divadle se mnohdy stává, že alternace bývají kontraproduktivní, ale oni nejsou tento případ.

HN: Za roli vrchního Skřivánka ve filmu Obsluhoval jsem anglického krále jste získal  ocenění Český lev, Cenu diváků v Bělorusku a na Slovensku prestižní filmovou cenu Slnko v sieti. Čím si to vysvětlujete?

Začalo to velmi zvláštně. Ještě v rámci samizdatu jsem četl na papírech Hrabalovo dílo Obsluhoval jsem anglického krále a jedna postava mi utkvěla v paměti. Byl to Skřivánek a když mi zavolali po mnoha letech z produkce, že Jiří Menzel chce se mnou mluvit, tak jsem tam šel se zvláštním pocitem. Málokdy se stane, že vás osud tak pohladí po duši. A když mi v kavárně říkal, že by šlo o roli Skřivánka, tak jsem si uvědomil, že je to velký osudový okamžik a byl jsem zvědavý, co mi rozhodnutí osudu přinese. Ceny jsou pro mne nadějí, že jsem osudovou přízeň nezkazil.

HN: Režisér Jiří Menzel klade při práci na herce vysoké nároky a přitom k nim zůstává velmi  laskavý. Jak byste charakterizoval vaši spolupráci na roli Skřivánka?

Jiřího Menzela si velmi vážím pro jeho zvláštní kombinaci křehkosti a dubové hlavy. V popředí je bezbranný a za ním jde armáda jeho geniality. Když vás pochválí nebo povzbudí, nikdy nevíte, do jaké míry tak činí ze zdvořilosti. Měl jsem velkou touhu ho nezklamat. Jiří  Menzel má velmi náročnou metodu v tom, že vám nechá svobodu vyjádření. Svoboda nemůže být bez hranic. U něj je příjemné, že umí určit velmi tvořivé hranice. Není to  sekýrování ani vnucování režiséra. Bohužel poměrně často se stává, že režisér trvá na svém, herce popudí a vztah není tvůrčí. Režisér musí být velmi dobrý psycholog, aby jeho vedení nevyvolalo tento špatný efekt.

U Menzela je to úplně opačné, on neobyčejně laskavě vede herce správným směrem. Hodně jsme si o roli Skřivánka povídali a možná jsem se mu někdy vzpouzel, ale nakonec mne velmi moudře dostal tam, kam chtěl. Za mou slávu a ocenění vděčím z větší části jeho tvrdohlavosti a schopnosti zůstat v přátelském vztahu s hercem, když uplatňuje své vidění. On má velmi šťastnou povahovou vlastnost, že se na něj zlobit, je poměrně těžké.

HN: Jakými tvůrčími směry byste se chtěl dál vydat?

Nejradši bych hledal cestu k sobě, protože mám pocit, že profese vás často odvede od sebe samého. Možná budu něco psát … Měl bych režírovat operu Evžen Oněgin v brněnském Národním divadle a chystám se v létě na spolupráci s režisérem Robertem Sedláčkem na filmu Muži v říji, který se bude natáčet v České republice.

HN: Přednášíte na Divadelní fakultě Vysoké školy múzických umění a otevíráte cestu mladým lidem k herectví...

Nastartovat osud začínajících umělců je těžké, jak pro ně samotné, tak pro pedagogy. Snažím se v nich zachovat nadšení pro herectví. Vidět jen tučné honoráře není všechno, ale je pochopitelné, že oni řeší své finanční  zázemí. Snažím se, aby se rozhodovali svobodně a sami.

Rozhodnutí mladých lidí pro divadlo je dnes riskantní, protože mohou zvolit různé cesty. Málokdo dnes odolá popularitě... Například herečku čtyři roky učíte blankvers a nadchnete ji pro Shakespeara a pak přijde někdo jiný z neškolených lidí, kdo je mediální celebritou a přitahuje producenty...

HN: Na akademii a v divadlech vidíte, jak se herectví generačně vyvíjí. K jakému herectví vedete své studenty?

Herectví pokud má být trochu zajímavé, tak v dramatických rolích musí umět herci používat své osobní zkušenosti. Samozřejmě, pokud chtějí, aby jejich výkon byl srozumitelný a vzrušující pro diváky. Stále si myslím, že herectví je vlastně určitá forma zpovědi. Katarzní moment je důležitý nejen pro hru, ale i pro herce, aby mohl také u diváka vyvolat katarzi.

Divák v divadle by měl pocítit touhu vrátit se zpět do divadla a cítit, že mu něco dává. Nejjednodušší je poskytnout mu zábavu. Pobavit diváka a plné hlediště není zase tak velké umění, pokud sáhnete po pokleslosti. Ale existují i jiné formy vyjádření zábavy myšlenkově náročnější, herecky složitější, protože za jejich výkonem stojí i osobní přiznání a k tomu se snažím vést i své studenty.

Samozřejmě herectví mých studentů je zase ovlivněné jejich zkušenostmi a vztahem k současnosti. Když je ovlivněna výpověď herce, tak herectví se posouvá směrem, jakým se vyvíjí jejich uvažování.